Vše o filmech

Četníci

2008-03-03T07:51:00.000-08:00

Nemohu si pomoci, ale miluji filmy s Louisem de Funés, i když je pravda, že ne všechny mají stejnou úroveň jako například jeho slavní "Četníci" - a i tím myslím jen některé díly z této minisérie, všechny stejně povedené nejsou. Ale miluji hlavně herecký projev Louise de Funés jako celek. Vždycky jsem žasla, jak tento malý, nehezký a nemladý mužíček dokázal uchopit současnost za pačesy a vůbec si nezakládal na elegantní důstojnosti. A není sporu o tom, že by na ni měl nárok, jeho "de" ve jménu totiž nebylo jen uměleckou nadsázkou, skutečně pocházel ze šlechtického - snad španělského - rodu. Jeho hereckým projevem byla ale od začátku nadsázka, cholerické výbuchy hněvu propletené přehnaným sebevědomím ale také nejnižším podlézáním - no celkově sranda všeho druhu. Maličko odlišnou stránku jeho herectví si užívám ve filmu Tetovaný, kde hrál se Jeanem Gabinem. Tentokrát roli hněvivce převzal Jean Gabin a není divu, vždyť v úsměvném příběhu jde o to, že právě jemu kdysi v mládí vytetoval slavný malíř Modigliani v životní velikosti na záda dívčí tvář. A tu chce od něj za každou cenu odkoupit de Funés. Pravda, třeba až po Gabinově smrti... Jenomže Gabin představuje v tomto příběhu skalního šlechtice, zatímco de Funés jen cílevědomého překupníka. A Gabin - majitel téměř rozpadlého zámku a nezměrné hrdosti - je schopen vzít na mazaného obchodníka de Funése klidně i pušku, když se mu se svojí nestydatou nabídkou vetře až pod střechu rodného kastelu. Že ti dva si k sobě nakonec najdou přátelskou cestu, to je příjemným dovršením filmu, který byl v naší republice poprvé promítán na Filmovém festivalu Praha v roce 1971.

Gérard Philipp

2008-01-28T11:56:00.000-08:00

Kdo si vzpomíná na slavného francouzského herce Gérarda Philippa? Ano, už je to dávno, co zemřel, v roce 1959, to jsem byla malá holčička a dnes jsem bába. Pochovali ho na slavném hřbitově v kostýmu Cida, což byla jeho nejmilejší divadelní role. A nebyl starý, nedožil ani sedmatřiceti let. Ve své době platil za idol, za miláčka žen. Mohlo to být s podivem, protože nejen nebyl žádný krasavec, ale nebyl vlastně ani moc hezký. Hubený, trojúhelníkovitý obličej s obrovskýma hurvínkovskýma ušima co odstávají pořádně od hlavy a rozchuchaná kštice, která přičesáním v každém filmu prozradila, že hustota a kvalita vlasů také nejsou silnou stránkou tohoto člověčenství. A přece ženy v kinech málem omdlévaly, jakmile se G. P. objevil na plátně, toužily být na místě dam které miloval a zavíraly oči při scénách, kdy mu šlo o život. Proč? Inu protože Gérard Philippe měl to, co se dnes nazývá charismem. Souhrn nenapodobitelné lehkosti pohybů, šarm, chlapeckou bezbrannost kombinovanou lstivostí zkušeného milovníka, to vše dovedl předvést tak dokonale, že uchvacoval. Jen si vzpomeňte na filmy Fanfán Tulipán, Velké manévry, Červený a černý nebo... též podle Stendhala - Věznice parmská. Nu ano, jde o onen román, který se v původních českých překladech nazýval starobyle Kartouza parmská. Philippe se tu zhostil bravurně role šlechtice Fabrizzia, lehkomyslně si pohrávajícího s city své mnohem starší tety Sanseveriny, svádějícího herečky a celkově provádějícího takové skopičiny, že si za ně vyslouží žalářování. Jedinou útěchou ve vězení je mu krásná guvernérova dcera Clelia, kterou může libovolně pozorovat skrze mříže kobky a do které se nesmírně zamiluje. Příběh se rozvíjí Fabrizziovým útěkem z vězení a vyhledáním Clelie, která se mezitím vdala. Nikoli však podle hlasu svého srdce, ale z rozumu, aby mohla dál tajně pomáhat Fabrizziovi, kterého také miluje.
Ti dva se nakonec vzájemně ze svého citu vyznají, ale šťastné řešení pro ně neexistuje. Čestá Clelia je odhodlána navždy zachovat věrnost manželovi - a Fabrizzio se zlomeným srdcem přísahá, že se stane knězem a bude navždy sloužit bohu v kapli parmského vězení. Příbeh o kterém by se dnes cynicky dalo tvrdit, že z něj jedno dítě nezůstane suché. Nicméně tvrdím, že i když v době jeho zfilmování (byl to rok 1947) se lidská citovost chovala jinak, už tenkrát by možná byl trochu směšný a nadnesený, nebýt dokonalého projevu Gérarda Philippa. Abych ovšem nechválila pořád jen na jedné adrese, pravděpodobně svým pojetím tématu prospěl i režisér Christian Jacques, no ano, právě ten, který s Philippem mnohem později natočil šťastně končící příběh - již tu zmíněný film Fanfán Tulipán ( z roku 1952). A prosím nezaměňovat titul se stejnojmenným filmem z roku 2003, kde hlavní roli představoval Vincent Perez a partnerkou mu byla za dávnou Lollobrigidu Penelope Cruz - to je jen naprosto dokonale okopírovaná verze, až na méně slušivé kostýmy a bez onoho zmíněného francouzského šarmu.

Andělská tvář

2007-11-13T08:53:00.000-08:00

Co se filmů týká, asi mám špatný vkus. Určitě mám špatný vkus, když se mi líbí stejný film, jako ruskému prezidentovi Putinovi! Konkrétně mám na mysli český film Andělská tvář. Když ho slavný režisér Troška začal připravovat a natáčet, hodně se od něj očekávalo, při promítání zklamal a jedním z dozvuků bylo, když kvůli němu producent a zároveň jeden z představitelů hlavní role, Jiří Pomeje, stanul před soudem. Údajně v té době podepsal směnku na velkou částku peněz, ačkoli věděl, že film je neúspěšný a že se mu peníze zaručeně nevrátí. Já tomu nevěřím. Chybou charismatického producenta bylo patrně pouze to, že ho námět okouzlil a strhnul jako mě a že věřil, že když už ne český divák, někdo v tom jeho drsném příběhu ze starých časů nalezne zalíbení. Za svoji lehkověrnost zaplatil nejen ostudou, nýbrž také rozpadem manželství a já bych řekla, na tom snad je dost! Film prostě neměl úspěch, přes zajímavé téma a zručně napsaný scénář. Divák si dnes žádá akci a krev, ale pokud je akcí pouze to, že se mladičká Charlotta Colliérová provdá za zdánlivě dokonalého zámožného šlechtice, zatímco on je vlastně vraždící maniak, prostě to nestačí. Je pravdou, že film měl své nedostatky. Nabručeného bratra zrůdného šlechtice mohl s klidem představovat Jiří Pomeje, v roli uzavřeného romantického milovníka s ryzím srdcem by ale musel shodit jistě mnohem víc kilogramů, než měl tenkrát dole. O kvalitách Jiřího Krampola jistě nikdo nepochybuje, ale obsadit ho do role mlčenlivého a rodinné tajemství střežícího starého komorníka bylo tak trochu šlápnutím vedle, ve filmografii jinak tak bohaté na komické role. Jiří Vinklář, který předstvaoval starého soudce, by se na tom místě uplatnil jistě mnohem lépe. Chápu, že režisér Troška byl chvílemi ochoten vsadit i na osvědčené dvojice, ale postavit vedle něžné Míši Kuklové opět zlou Danu Morávkovou, to prošlo báječně dvakrát v pohádkách Z pekla štěstí, ale do třetice tentokrát už ne. Mladý advokát v podání Marka Vašuta byla podle mého také trefa hodně vedle, to se probůh nenašel někdo mladší a hlavně neokoukaný??? Celkově se mi ovšem přesto líbil jak příběh, tak i kostýmy, prostředí a prostě všechno to ostatní. Jak říkám, mám špatný vkus. Jo, vážení, a film byl natočen podle stejnojmenného románu Hany Marie Körnerové!

Muž ze západu

2007-10-08T08:28:00.000-07:00

Mám ráda westerny, tím se nijak netajím. Některé jsou povedené víc, některé méně, to je jako u všech žánrů. K těm povedeným bych řadila film Muž ze západu, v hlavní roli s Gary Cooperem. Režisér William Willer mohl klidně film nazvat i Legena o vzniku Texasu. Na začátku bylo pár průkopníků a jejich nově založené farmy, později vzniklo maličké městečko a v něm se zmocnil vlády notorický opilec coby samozvaný soudce, se suitou sobě podobných. Že jejich soudy bývají často nespravedlivé není třeba ani říkat. Fred se do příběhu dostal vlastně náhodně - chtějí ho tu oběsit, že ukradl koně. A asi by trestu neušel, třebaže koně pouze koupil a vůbec netušil, že je kradený. Exekuci však naruší rozčílená farmářská dcera Jeanette, která sice tuší, že k místním soudcům se odvolává marně, nicméně když ve věčné válce farmářů proti dobytkářům její rodina prohrává, nemá prostě jinou možnost. Tak začíná příběh, v němž se osamělý muž postaví proti zákonem posvěcené nespravedlnosti a nakonec si ještě získá dívku, která se mu na první pohled zalíbila. Než jsem začala o tomto filmu psát, chtěla jsem si osvěžit paměť na internetu a skoro mi vyrazilo dech, že film (údajně z roku 1958) je tu v jednom článku připisován režiséru A. Mannovi a údajně jde o příběh muže, který má do městečka přivézt učitelku, na jejíž plat se obyvatelé složili, je ale nucen podstoupit s hrstkou lupičů boj o zlato. No nevím, silně pochybuji, že by existovali dva filmy stejného názvu a v obou hrál Gary Cooper. A já si jsem naprosto jistá, že tento film má děj, který jsem tu nastínila - svého času jsem byla veliký fimový fanda a obsah každého shlédnutého filmu jsem si stručně zapsala a doprovodila ho technickými údaji a fotografiemi - ostatně z tohoto zozsáhlého archívu právě dnes čerpám při svých filmových vzpomínkách. Takže člověk, který popsal děj o učitelce a boji o zlato nechť se vezme za nos a zapátrá, musí jít o jiný film. Možná časem objevím, o který, protože jsem si jistá, že něco takového jsem kdysi viděla i já.

Jana Eyrová

2007-09-19T08:36:00.000-07:00

Jana Eyrová je krásný román od Charlotte Brönteové. Jjá vím, každý se mnou nemusí souhlasit, ale já jej miluji. A z toho důvodu mne těší, že je to téma, ke kterému se rádi vrací jak tvůrci filmů, tak i televizních minisérií.Kdysi vznikla dokonce i česká televizní verze, kde křehkou sirotu a pozdější učitelku hrála mladá a dojemně bezbranná Marta Vančurová. V roli poněkud podivínského pana Rochestra se blýskli takoví herci, jako Timothy Dalton nebo Liam Neeson, v jednom z prvních přepisů v roce 1947 to byl dokonce mladý Orson Welles po boku Joan Fontainové. Jaksi do zapomenutí se ale vytratilo filmové zpracování z roku 1970, ve své době označované jako desáté. Natočil je režisér Delbert Mann a do hlavních rolí obsadil renomovanou herečku Susanah Yorkovou (např. Koně se také střílejí) a George C. Scotta, v jisté době velmi proslulého amerického herce, který ale u nás velkou popularitu nezanamenal (přibližně v téže době se tu s ním ještě promítal film Nemocnice). Kritiky na tuto Janu Eyrovou byly i v tehdejším Československu příznivé, abych z jedné citovala:"...režisér přistupuje k dílu Charlotte Brönteové s respektem, ale varuje se zbytečné piety, čímž dává příběhu zdání větší věrohodnosti." Ke konci je řečeno: "... romantický film není ničím více, ale ani méně, než kultivovaným přepisem klasického literárního díla." A to je přesně ono a koneckonců, o to by při každém takovém přepisu jít mělo. Divákům zamilovaným do literární předlohy není třeba za každou cenu předvádět něco novotářského, chtějí svůj příběh, zpracovaný přesně tak, jak si ho při čtení před svými duchovními zraky představovali. A i když příběh "sirotka loovodského" je snad notoricky znám, stručně k obsahu: osiřelou malou Jane Eyrovou vychovává ovdovělá teta Reedová, která ji ale nesnáší. Jak jen to jde, šoupne ji do Loovodu, do sirotčince. Dívka zde získá vzdělání a vychování, krátkou dobu působí i jako učitelka, chápe ale, že takto by celý život trávit nedokázala. A aby podle svých možností alespoň něco změnila, podá si inzerát do novin, že by ráda přijala místo jako soukromá vychovatelka. Jedinou nabídku dostane ze vzdáleného zámku, kde by měla být učitelkou a společnicí malé dívence. Jane vděčně přijímá a na místě si rychle zamiluje roztěkanou a bláhovou holčičku Adélku i paní Fairfaxovou, kterou považuje za majitelku panství. Ta jí ale brzo vysvětlí, že je pouze hospodyně, majitelem všeho okolo je pan Edward Rochester. Na panství však většinou nepobývá, Jane tedy nemusí mít těžkou hlavu z toho, že by se mu snad jako společnice pro malou svěřenku nelíbila. Rochestr se ale znenadání na panství ukáže a to způsobem, který Jane zmate - potkává ho totiž napřed na opuštěné silnici a vůbec netuší, že nejde o náhodného cestujícího s koněm a psem v nevlídném podvečeru. Jane se po svém vyprahlém životě bez lásky do drsného Rochestra zvolna zamilováná, ačkoli se snaží zdravým rozumem udržet stranou takového pokušení. A pan Rochestr? Proč se najednou zdržuje na svém venkovském panství tak dlouho, když jindy odjíždí po několika dnech? Proč pořádá slavnostní ples a zve spoustu místní honorace, mezi níž okázale vyznamenává pyšnou Blanche Ingramovou? Služebnictvo je jednoho názoru, že pán se do hrdé krasavice zamiloval, jistě si ji vezme, usadí se a z Thornfieldu už se ani nepohne. Všední, obyčejná Jane trpí, než se ukáže, že Rochestr ji jen zkoušel, že stojí jedině o ni. Do toho se na zámku ukáže podivný cizinec. A v noci dojde ke zmatkům. Cizí muž je nalezen s těžkým poraněním, vlastně téměř mrtev. Jana u něj bdí a hlavou se jí honí všelijaká podezření - dávno totiž zpozorovala, že se na zámku děje cosi, co se pán snaží ze všech sil utajit. Jindy pohostinný pan Rochestr lifruje zraněného cizince Masona nad ránem z domu a Jane opět nechápe proč. Jí pan Edward konečně otevřeně vyznává lásku a naléhá na sňatek. S jistotou zámožných ji chce také zahrnout přepychem, vybírá pro ni látky na róby a šperky, ona to však cítí tak, že Edward z ní chce mít z obyčejného vrabečka s uhlazeným peřím rázem pestrého papouška a trošku se bouří, aby uhájila vlastní identitu. Ale i když se zdá, že Edward se poddal, k sňatku nakonec nedojde. Přeruší jej cizinec Mason prohlášením, že Edward Rochestr je již ženat s jeho sestrou Berthou a další svazek by tak byl nezákonný. Panství Thornfield konečně muselo vyjevit své tajemství. V uzavřených komnatách daleko od ostatních místností žije již celé roky Berthe Mason-Rochestrová, šílená. Ale ani sebelepší ošetřovatelka nedovede zabránit tomu, aby jí duševně nemocná žena občas neuklouzla a něco nevyvedla. Tak naposled uprchla z elegantního vězení a zranila-málem smrtelně-vlastního bratra, Masona. Edward Rochestr poukazuje Jane na nelidské platné zákony Anglie - za žádných podmínek se nesměl rozvést se šílenou manželkou, jen proto se uchýlil k podvodu, aby konečně došel klidu a trochy štěstí. Jane je však nekompromisní - chtěl ji podvést, oklamat, je tedy nečestný a nelze se mu oddat a milovat jej! Nad ránem s nejnutnějším zavazadlem odchází z blahobytného domu do neznáma. Několik dnů cestuje, tápe, bloudí, nakonec úplně bez peněz bloudí po všesovištích, strádá a hledá, kdo by jí poskytl střechu nad hlavou. Nakonec ji najde v podobě malé fary, kde vládne duchovní John a jeho dvě sestry, Diana a Mary. Jane je tu přijata a vítána aniž tuší - a ti tři též - že jsou vlastně příbuzní. Kdesi na ostrově Madeira totiž před časem zemřel jistý John Eyre, Janin strýc a jim čtyřem rovným dílem odkázal svůj majetek. Nakonec se to přece jen dovědí, ale přísný John Rivers to chápe po svém. Míní pobrat svůj podíl a odjet do necivilizovaných krajů jako misionář. A žádá, aby se Jane, jeho sestřenka, tak obyčejná a nehezká a přitom zázračně vzdělaná, za něj provdala a odjela se obětovat spolu s ním. Jane málem rezignuje, ale přestože ji kdysi velmi milovaný muž, Edward Rochestr, obelstil, nedokáže na něj zapomenout. A silné sepětí s ním jí signalizuje, že by se před svým definitivním rozhodnutím měla na Thornfield ještě naposled vrátit. Učiní to, ale výstavní sídlo nalezne v troskách . Místní jí vyprávějí o obrovském požáru , který vypukl právě v den, kde se jejich milovaný pán měl oženit s prostou učitelkou své chovanky. (Janu žádný z vyprávějících ji nepoznává). Prý tu došlo k tragédii, jakási šílená ženština, co v zámku žila, přišla o život. Pan Rochestr se ji pokusi zachránit, ale nepovedlo se a sám při tom utrpěl zranění. O ruku přišel, ubožák a také o oči, no ano, je slepý a stará služka ho musí vodit na procházky z toho zchátralého obyčejného domu, kde teď žije! Nu, kdo z "moderních" lidí dočetl až sem, stačí?
Asi ne. Jen ostatni vědí, že Jana Eyová přešla poničeným parkem, svého milého nalezla rozjímat pod rozložitým stomem, a... potom to bylo zázračné, jak se sluší a patří na knihy tohoto typu: "Syn, jehož jsem Edwardovi položila do náručí, měl stejně zářivé oči, jaké..." A to je konec!!!

Proklatí králové

2007-09-11T09:23:00.000-07:00

Nemívám ve zvyku reagovat na filmy poměrně nové, natož na filmové série, které uvádí některý televizní kanál. Nicméně... když jsem před časem objevila, že ČT1 uvede pětidílnou sérii Proklatí králové, přímo jsem zajásala. Trochu mne sice zarazilo, že knižní předloha podle Maurice Drouna má pouze tři části, ale ďas to vzal, možná mi něco uteklo nebo si to tak přesně nepamatuji. První večer byl pro mne rozporuplný. Příběh se odvíjel podle literární předlohy, ale v kulisách, které mi svojí nevěrohodností vyrážely dech, stejně jako některé kostýmy( konkrétně mám na mysli oblek hlavního padoucha Roberta, očividně koženkový a laciný, ačkoli ten pán měl být princem panství Artois). Později jsem našla na internetu recenze, které se mnou do určité míry souhlasily. Kulisy tu byly označené za levné dekorace z fantasy filmů a některé obleky za prapodivné latexové modely. To jsem zprvu vůbec nepochopila, než mě zkušenější přítelkyně poučila: oblečky z latexu prapodivných barev se prý používají v situacích kde... hm... jak jen bych to slušně pověděla - no prostě, kde sexuální vyžití alespoň jednoho z partnerů si žádá něco extra, v domě k tomu určenému a za peníze, jestli mi rozumíte. Jo, tak do té situace by se šat filmového Roberta D´Artois hodil asi znamnitě! Škoda tak laciných efektů do série podle velmi dobré předlohy! A přitom lapsusů bylo víc - nemohla jsem se smířit s tím, že hlavní piklící zločinnou hraběnku Mahaut představovala Jeanne Moreau. Je to skvělá herečka, klobouk před ní dolů, nicméně od mládí měla svou výraznou kostnatou tvář a tělo v podobě smrtky a jistou nedefinovatelnou distingovanost v každém pohybu - zatímco Mahaut měla být podle literární předlohy vulgární a hřmotná, jak se sluší na stárnoucí ženu, která jen k snídani pozře paštiku a kus pečeně a sýra a nějaký ten pohár ohnivého červeného vína. Tak bych mohla srovnávat donekonečna. Skoro to vypadalo, že příběh byl zfilmován jen proto, aby poskytl dostatek prostoru rodině Depardieu. Miluji slavného doyena Gérarda, ale vzhledem k tomu, že zde si zahrál jen v několika okamžicích úlohu mučednického komtura templářů Jacquese de Molay, příliš na diváky nezapůsobil. Jeho dcera se zhostila úlohy jedné z královen profesionálně - a to je jediné, co bych k tomu podotkla. Guillaume Depardieu, syn ve stínu slavného otce, ten tady zazářil, to je pravda. Ale jen pro ty, kdo znají jeho osud: s tátou, který je mu až příliš podobný jsou celá léta na kordy, mladý před léty utrpěl vážný úraz na motorce, nakonec si dal dobrovolně amputovat nohu...no ano, s tou závadou už sehrál tuto úlohu. Ne, tato série mne nanadchla. A nenadchla mne ani česká televize, která sérii tak složitého děje pouze pro zasvěcené dávala někdy v týdenním rozpětí, ale když se do toho vřadilo sportovní klání jakýchsi čutálistů, klidně zařadila další část po čtrnácti dnech. Věru, zač obyčejní lidé platí povinné TV poplatky...

Amazonka

2007-08-29T11:08:00.000-07:00

Většinou se zmiňuji o filmech, tentokrát bych si ráda vzala na paškál jeden ze seriálů, které bývají předkládané nám, divákům, televizními společnostmi. Tento se jmenoval Amazonka a měla ho v programu Nova v roce 2001 a jako ocásek Prima v roce 2002. Kanadský seriál začínal v prvních dílech dosti nadějně: dopravní letadlo havarovalo nad neprozkoumanou pralesní končinou poblíž řeky Amazonky. Vztahy mezi jednotlivými postavami příběhu jsou dost dobře vyhraněné, na zajímavosti děj ještě nabere v okamžiku, kdy se civilizovaní cestující z různých zemí světa seznámí s místními obyvateli. Krom primitivních černých domorodců zde žije i kmen bílých, kteří jsou ovšem na úrovni našich biblických předků a s nimi se musí příchozí vyrovnat. Později do toho tvůrci zamíchali i nějaké současné cestovate, kteří v oblasti havarovali dříve a nakonec to celé skončilo dosti chaoticky a do ztracena. Předpoklad prý byl, že se v seriálu bude pokračovat, ale sledovanost klesala. No jo, řekla bych já - klesala! Námět byl výborný, ale profesionálně se to jaksi nedotáhlo! Jen se podívejte dnes na seriál LOST neboli ztraceni - docela boduje, ne?

Gepard

2007-08-22T08:45:00.000-07:00

Tu a tam se alespoň na televizní obrazovky veřejnoprávní televize dostane starý film podle románu italského spisovatele Lampedusy - Gepard. Svého času to byl film nesmírně úspěšný, i v tehdejším Československu na něj proudily davy lidí a nebylo to jen tím, že ostatní filmografie (převážně ze SSSR a dalších socialistických států) jim už pěkně lezla krkem. Film byl dobře profesionálně natočen slavným režisérem Luchinem Viscontim, pozornost přitahovali dva mladí hlavní hrdinové, ztělesnění Alainem Delonem a Claudií Cardinalovou, výprava byla nemalá, jak tomu odpovídaly finanční možnosti koprodukce Itálie s Francií a příběh sám nebyl nezajímavý. Poněkud k tíži filmu bylo jen to, že jeho dějový tok se nedal vtěsnat do klasické délky, trval na plátnech kin skoro tři hodiny, což bylo pro leckoho únavné. Děj filmu začíná v roce 1860, kdy neodvratně upadá rod kdysi slavných a mocných sicilských Salinů. Hlava rodu, don Fabrizzio (výborně ztvárněný Burtem Lancasterem), ještě pamatuje dávnou slávu, ví však, že jeho sedm dětí i milovaného mladého synovce Tancrediho (Alain Delon) čeká v jednotvárných dnech na chátrajícím zámku pouze nevyhnutelný úpadek. Jenomže náhle do toho přijde vpád garibaldiovských vojsk. Tancredi se přidá k vojsku, zároveň však ve zmatcích neklidné doby poznává oslnivě krásnou a naprosto nevychovanou Angeliku, dceru strýcova zapřísáhlého nepřítele Sedary (Claudia Cardinale). Dívka za své nedostatky nemůže, její otec je jen obyčejný zbohatlík a ačkoli zesnulou matku všude vydávají za urozenou šlechtičnu, lidé v celém okolí si šuškají, že to byla jen nepochopitelně překrásná dcera špinavého podruha z nedaleké pastoušky. Tancredi se přes všechny její nedostatky do krásné Angeliky zamiluje a ona jeho city opětuje, oba se však bojí, jak bude na jejich lásku reagovat vznešený don Fabrizzio. Ten však proti jejich očekávání se zamýšleným sňatkem souhlasí, ačkoli ví, že jeho vlastní dcera Conchetta hezkého bratránka Tancrediho miluje a tajně si na něj už roky myslí. Ona pro ctižádostivého mladíka není ta pravá, milovanému synovci může ke kariéře napomoci jedině vlivný muž a tím je bezesporu Angeličin otec a jeho dávný soupeř Sedara. Angelůika se časem jistě přiučí slušnému chování, svojí krásou bude svého manžela reprezentovat až až... a on sám, starý muž, bude ty dva pozorovat zpovzdálí a žít jejich štěstím. Takto převyprávěný příběh vyznívá hodně melodramaticky, jeho citlivé zfilmování a výborný scénář však způsobily, že film je krásný a i po létech vlastně nezestárl.

Tajemství čínského karafiátu

2007-07-31T07:14:00.000-07:00

Kdysi tady běžel film Tajemství čínského karafiátu. Vyrobila ho Německá spolková republika, čili podle tehdejšího mínění zlí Němci. Zajímavý byl tím, že v něm hrála česká herečka Olga Schoberová (např. Limonádový Joe nebo Kdo chce zabít Jessii) a to ještě předtím, než se rozhodla pokusit o světovou kariéru a začala si praštěně přezdívat Olinka Berová. K té kariéře jí měl dopomoci herec a pozdější producent Brad Harris - ten vytvořil v tomto filmu hlavní roli, klaďase Ramsaye. (Společně dvojice hrála také ve filmu Zlatokopové z Arkansasu). Velkého padoucha si v příběhu o čínském karafiátu střihnul Klaus Kinski, kdo si vzpomene na jeho lotrovskou vizáž trampa Luky ve filmu Vinnetou - rudý gentleman, nemůže zůstat na pochybách, že to zvládl výborně. Ostatně, nevzpomínám si, že bych kdy tohoto herce někde viděla v kladné roli, jeho drsný a pološílený vzhled ho přímo předurčoval pro role darebáků všeho druhu. Jeho civilní život byl propletený výstřednostmi a skandály, dokonce se spekulovalo o tom, že měl zneužívat svoji dceru (herečka Nastasja Kinski). Filmový příběh byl natočen podle knihy Čínský karafiát (autor Weiton). Začíná bombovým útokem, při němž zahyne šofér významného vědce, profesora Baxtera. Profesor učinil významný vynález který se mnohým nehodí do krámu a začínají to odnášet lidé z jeho okolí. I profesorova neteř Susan (Olga Schoberová) je sledovaná, profesor ji odeslal se spolehlivým tajemníkem Ramsayem (Brad Harris) na venkov, aby byla z očí. Ramsay ovšem ve skutečnosti není tajemník, ale soukromý detektiv. Jako první vypátrá, že ostatky po bombovém útoku v žádném případě nemohly patřit profesorovu šoférovi Gardnerovi - co se tedy s Gardnerem stalo? Do děje vstupuje Speanzo (Klaus Kinski). Do baru Čínský karafiát odváží na schůzku jistého Murraye a ten se tam od půvabné dívky Mary Lou dozvídá, kde profesor Baxter schoval písemné podklady svého vynálezu. On má samozřejmě označený sejf otevřít a podkladů se zmocnit. Profesor Baxter je zajat dalším lumpem, Sheridanem. Ten má totiž lepší informace - Baxter vedle písemné dokumentace všechno zdokladoval i ve filmové podobě, Sheridan doufá, že film z Baxtera vymámí jako výkupné za život. Zprostředkovatelem má být profesorův pomocník Wilkins. Film má Susan a předá jej Ramsayovi. Než ten stačí něco podniknout, je profesor nalezen ve vile zavražděný. A ve sklepě je rovněž nalezena mrtvola jeho šoféra. Susan chce film zničit, aby zabránila dalšímu krveprolití, Ramsay ale věří, že film ho nakonec dovede k profesorovu vrahu. Děj se stupňuje, dochází na honičky a přestřelky, aby si divák přišel na své, konečně se také dozví, že ten první zabitý (pokládaný napřed za šoféra), je bývalý trestanec Spencer. Náznaky něžných citů mezi Ramsayem a mladičkou Susan ustupují do pozadí ve chvíli, kdy Ramsay pomocí jediné vystřelené kulky usvědčí Wilkinse. To on chtěl ukást profesorovi jeho vynález a najal bývalého trestance Spencera, aby mu v tom byl nápomocen. Spencer se mu ale stal nebezpečným, takže ho zabil a vraždu zinscenoval tak, aby se zdálo, že zemřel šofér a sám zastřelil i profesora. Do všeho se zaplete dívka Mary Lou, která bere Susan jako rukojmí a za každou cenu chce získat film. Všechno se komplikuje až do zdárného vyvrcholení, kdy jsou všichni zlotřilci mrtví (Mary Lou se napíchla na otrávený špendlík, kterým předtím vyhrožovala, Wilkins se zřítí s autem, další vybuchne, protože do něj namontoval bombu přičinlivý Speanza) Susan a Ramsayovi se samozřejmě nic nestalo, protože to by nebyl správný film tohoto typu, aby zlo nebylo potrestáno a dobro nezvítězilo. Musím uznat, že na film i po létech ráda vzpomínám a docela bych se na něj chtěla podívat znovu, bohužel, nikdy jsem ho už nikde neobjevila.

Proklatí králové

2007-07-26T09:02:00.000-07:00

Obvykle nemívám ve zvyku operativně reagovat na filmy, které byli před krátkou dobou vysílané v televizi, tentokrát ale už podruhé porušuji pravidlo. Na mysli přitom mám film, který vysílala včera večer ČT2 - první část z cyklu Prokletí králové. Tedy... já nevím, co na to říci. Cyklus vznikl podle literární předlohy Maurice Druona. Poněkud mne mate, že já vím pouze o třech knihách (Zardoušená královna, Jed královské koruny a Lilie a lev).Jak se z nich dalo pořídit pět filmů nebo zda je knih ve skutečnosti také pět, to zatím netuším, snad na to průběhem času přijdu. Co se týká děje, první část se odehrává ve Francii za vlády krále Filipa Sličného, přesněji řečeno začíná právě v té době, kdy zmíněný král odsoudil na hranici velmistra templářů, Jacquese de Molay. Co se filmu dotýká, výpravnost a věrnost kulis a kostýmů je dobrá, dost mně ale naštvalo, že bombasticky na významném místě je uváděný jako celebrita Gérard Depardieu (kterého osobně miluji a hrozně jsem se na něj těšila), zatímco on ve skutečnosti hraje právě toho velmistra templářů, který v několika okamžicích před popravou prokleje celý královský rod a umře, čímž navždy zmizí z parády. Docela mi vyrazilo dech, že do role intrikánské hraběnky Mahaut mohl někdo obsadit Jeanne Mereau. Ne že by nebyla výborná herečka, ale v knize výslovně stojí popis, že hraběnka byla obrovská, statná a krevnatá žena a jak by také ne, když jen k snídani si dopřávala paštiku a pořádný kus pečeně a džbán červeného vína. Také její synovec Robert, který ve filmu vypadá pouze jako bláznivě výstředně postrojený hrubiánský skrček, měl být vysoký a rozložitý muž, který přes hrubé vystupování nepostrádal jistou drsnou mužnou přitažlivost. No to bych teda o představiteli neřekla ani omylem. Do třetice, strýc mladého Guccia, finančník Tolomei, také nevypadá jako bystrý, leč řádně otylý starý Ital. Scénář se snaží dost věrně držet knihy, ale protože je děje mnoho a času málo, ještě ke všemu to na mně dělá dojem, že člověk, který není důkladně obeznámen s literární předlohou, nemůže se v příběhu dost dobře orientovat. Přes všechny tyto nedostatky ale nelze film dost dobře odsoudit, i když pečlivou propracovanost, jakou měla například dvojdílná adaptace o královně Alžběte v minulých týdnech, tu tedy dokonale postrádá. No, uvidíme, jak se tvůrci vypořádají s dalšími díly!

Jestli se rozzlobíme, budeme zlí

2007-07-19T09:20:00.000-07:00

Tak mně posledně televize potěšila, když snad po milionté odvysílala starý film Jestli se rozzlobíme, budeme zlí. Je to zajímavé, v době jeho vzniku v roce 1973 a krátce poté se narodilo takových filmů spousta, všechny snad upadly v zapomnění, ale tenhle přetrval. Přitom nejde o žádný světoborný výtvor, děj má prajednoduchý, jak se dva automobiloví závodníci zapletou se zločincem, který je připraví o jejich milovanou bugatku. Celým filmem se vlastne prolínají rvačky a násilnosti, vedené ovšem ještě v duchu lehkém, takže film byl bez rozpaků předkládán i dětem a mládeži. Komediální prvky násilí odlehčují a člověk se musí smát chtěj nechtěj. Nejvíc samozřejmě na konci, když dva kumpáni nad zločincem vyhrají, dostanou dokonce dve buginy a hned jednu zdevastují. Samozřejmě, člověk po několika zhlédnutích zná každý kousek filmu snad nazpaměť, ale těší se už dopředu a směje se. Veliký úspěch na tom má samozřejmě obsazení dvou hlavních hrdinů - Terence Hilla a Buda Spencera. Ti dva vytvořili neodolatelnou dvojici i v jiných filmech. Bud Spencer se Bud Spencer vůbec nejmenuje a stejně tak Terence Hill, který se ale přejmenoval už v průběhu svých hereckých začátků, takže někteří si ho mohou pamatovat ještě jako italského herce Maria Girottiho. Pod tímto jménem ztvárnil například několik postav v téměř nekonečné sérii o Vinnetouovi, nejlépe si ho asi každý vybaví jako hrdinného poručíka Merrila, který náčelníkovi Apačů sebere pod nosem nevěstu Ribannu ve filmu Vinnetou - rudý gentleman. Zvláštní je, že Bude Spencera se tvůrci zábavného žánru nepokusili spárovat s druhým maníkem jen jednou, existuje film, na jehož název si teď nevzpomínám, kde mu druhého do páru představuje italský (také) herec Giulliano Gemma. (Na toho si vzpomenou milovníci Angeliky, markýzy andělů, tam hrál mladého sluhu Nicolase, pozdějšího banditu Calembredaina). Přes všechnu snahu se film s touto dvojicí moc nepovedl, chlapi si nějak neseli. Člověk sledoval profesionály, kteří svědomitě odvádějí svoji práci, ale výsledek nic moc. Gemma prostě v sobě neměl ono uličnické jiskření, tu lumpačinu v očích zejména těsně před rvačkou, jaká sluší Hillovi. A tak je dobře, že se našli Spencer a Hill, protože krom příběhu o bugině vytvořili ještě několik skoro stejně povedených filmů, které dokázaly diváky potěšit a rozesmát.

Dostavník

2007-05-29T08:50:00.000-07:00

Milovníci westernů, co vám řekne filmový titul "Dostavník?" Tak já vám připomenu: film vznikl podle povídky Ernesta Haycoxe a příběh se točí kolem skupinky lidí, které sdružuje právě ten v titulu zmíněný dopravní prostředek. V něm cestuje tanečnice Dallas, která se tváří jako počestná žena, věčně opilý doktor Boone, který se tváří jako solida, jeden defraudant a jeden hazardní hráč (ale navenek se také tváří jako andílci)... Prostě, jen šerif Curly je opravdový a nalézá se v dostavníku kvůli zvláštnímu případu - míní dopadnout zločince jménem Ringo Kid. A to se mu také povede. Vzápětí se ovšem ukáže, že hledaný zločinec je pro cestující pravým požehnáním, jako daleko zkušenější jim v různých nebezpoečích prokazuje velmi platné služby. Přesto mu většina cestujících dává okázale najevo pohrdání až nenávist. A stejný osud stihne i Dallas, když se vyzradí, kým vlastně ve městečku byla. To je spojuje a Dallas by mladému muži ráda pomohla, což ale nemůže. Šerif se zaplete s úhlavními nepřáteli, braty Plummerovými, dojde k přestřelce, Ringo požádá, aby jej zbavili pout a jde šerifovi na pomoc. Ukáže se, že stíhán je právě pro vraždu na jednom z bratrů Plummerů, že ale celý ten případ se tenkrát odehrál docela jinak a že je vlastně nevinný. Šerif na sebe bere odpovědné rozhodnutí a propuští Ringo Kida na svobodu, slibuje, že se postará o zrušení zatykače a že bude u soudu vypovídat v jeho prospěch. Ringo už s ostatními odmítá jet dál, odjíždí a s sebou bere Dallas. Konec dobrý, všechno dobré. Tvůrci dobře věděli, že takto postavený film diváky potáhne, protože stejný příběh byl ztvárněn už podruhé. První verze se jmenovala Přepadení a rolí Ringo Kida se proslavil John Wayne. Ve druhé verzi ho nahradil Alex Cord, Dallas byla ještě mladá a krásná Ann Margret a jako perlička - kdysi známý tanečník Bing Crosby si tu už coby starý pán střihl roli věčně nasávajícího doktora Boona.

Fantom Morrisvillu

2007-05-03T08:28:00.000-07:00

Vděčně vzpomínám na starý český film Fantom Morrisvillu. Protože co se dalo natočit v roce 1966? Pokud nešlo o socialistický příběh z vesnice či z fabriky, projekt většinou vůbec nespatřil světlo světa leda když... A právě to se povedlo tvůrcům tohoto filmu, který byl parodií na brakové laciné sešitky horrorového čtení z první republiky. Takové si četl v pauzách mezi muzicírováním příliš nevytížený stárnoucí hudebník. A v děsuplném příběhu sám sebe stylizoval do role žárlivého zámeckého pána, který má krásnou mladou manželku, možného soka ve vousatém zpěvákovi a zámek prošpikovaný tajnými chodbami. Když se k tomu do filmu přidalo ještě něco intrik a něco romantiky, vznikla velmi dobrá podívaná. Hudebníka (a zároveň i zámeckého pána) si zahrál nedostižný, ač v té době již letitý bývalý slavný milovník Oldřich Nový, jeho lehce exaltovanou choť bravurně zvládla Květa Fialová a vousatým zpívajícím svůdcem nemohl být nikdo jiný, než ještě mladý a charismatický Waldemar Matuška. Tomu se z tohoto filmu do písňového repertoáru připojily takové tituly, jako romanticky laděné "Vteřino stůj" nebo rozmarné "Pojďte kočky" (A ve filmu nešlo o kočky ani dvounohé, ani ty klasické čtyřnohé, na písničku lákal smečku pruhovaných tygrů, takový to byl hrdina. Ve vedlejších úlohách se objevila například Nataša Gollová, představující starou popletenou urozenou dámu nebo Jaroslav Marvan či Jana Nováková, která rychle zazářila na československém hereckém nebi a stejně rychle zhasla. Začínající sláva na filmovém nebi ji neokouzlila natolik, aby neemigrovala za svou láskou do Německa (pochopitelně že do tehdejší NSR) a brzo tam za tragických okolností přišla o život. Film nikdy nezaznamenal takovou slávu jako jiná podobná parodie, která měla v jedné z hlavních rolí dokonce stejnou herečku, (Květu Fialovou), totiž Limonádový Joe. Je škoda, že v tomto případě tvůrci své téma nezvládli tak bravurně jako v oné westernové parodii, nicméně já na film Fantom Morrisvillu vzpomínám ráda.

Moll Flandersová

2007-04-12T08:31:00.000-07:00

Že Daniel Defoe napsal svého slavného Robinsona Crusoe, to asi ví každý. Nejsem si ale vůbec jistá, jestli titul Moll Flandersová si dává průměrný čtenář do souvislosti také s tímto autorem a pokud ten román četl, zda ví, že byl svého času také úspěšně zfilmován. Začíná příběhem děvčátka, které kdysi unesli Cikáni a později je vychováno v dětském domově. Když se odtud dostane jako služtička do dobré rodiny a nakonec se provdá za jednoho ze synů, mohlo by se zdát, že je konec a všechno dobře dopadlo, příběh však teprve začíná. Po smrti manžela jeho rodina odepře Moll podíl na majetku a ta se tedy bez prostředků odebírá do Londýna. Je pevně odhodlaná ulovit nějakého bohatého muže, který by ji tentokrát dobře zabezpečil. A nijak se přitom neostýchá, jde z jedné mužské náruče do druhé. Jakmile ji ale cestu zkříží pohledný Jimmy, k smrti se do něj zamiluje. Pravda, Jimmy předstírá, že je váženým námořním kapitánem, ve skutečnosti je to roztomilý podvodník a dobrodruh bez groše v kapse. I když to Moll zjistí, opustí pro něj bohatého manžela, s mužem Jimmyho kalibru ale vede cesta nejpříměji do věznice v Newgatu. A odtud rovnou do vyhnanství ve Virginii. Dlouho trvá, než se zamilovaným podaří dostat z problémů, které si sami z lehkovážnosti zavařili, nakonec ale všechno končí šťastně a Moll s Jimmym se mohou vrátit do Anglie jako vážení občané.
Roli dobrodružky Moll vytvořila herečka českého původu žijící v Americe, tehdy velmi hezká a přitažlivá Kim Novaková, Jimmyho sehrál Richard Johnson, v dalších rolích se objevil například Vittorio de Sica nebo Lilli Palmerová. Kuriozitou je, že Kim Novaková se tehdy do hezkého Richarda Johnsona zamilovala doopravdy a dokonce se za něj provdala. Manželství ale nebylo šťastné, trvalo jen krátce a herečku tak zdrblo, že potom téměř čtyři roky nebyla schopna pracovat.

Bonnie a Clyde

2007-04-05T09:09:00.000-07:00

To už je hhodně dávno, co byl mladý slavný Warren Beatty! Známý a proslavený nejen filmovou činností, ale hlavně skandály se ženami, románky s nejslavnějšími herečkami a vůbec... Nevím, co na něm ty ženské viděly, protože ani jako mladý mi nijak přitažlivý nepřipadal, takový máselnatý hezoun, jen mu dát pod krk mašli. Své role ve filmu Bonnie a Clyde se ale zhostil bravurně, na ten film dodnes vzpomínám. On jako mladík Clyde, dívku Bonnie představovala Faye Dunawayová. Znuděná Bonnie se seznámí s mladým Clydem, který ji pozve na farmu, kde žije. On si hraje na drsňáka a učí ji střílet, když se ale na farmě objeví starý muž Ottis a vypráví, jak tu kdysi šťastně žil a jak o farmu přišel, protože nemohl včas zaplatit, dva mladí jsou dojati. Své dojetí ale pojednají po svém - to banky okrádají takové chudáky, jakého mají právě před sebou, oni tedy budou přepadat a vylupovat ty banky! Tak začíná příběh, který končí přestřelkami, zradou a smrtí. Ve filmu nakonec Ottis stojí nad mrtvou dvojicí ohromený a zlomený, protože i když se dopouštěli zločinů, on ví, že to dělali pouze ze msty, aby napravili daleko horší bezpráví. Ve skutečnosti (protože film byl natočen na motivy skutečných událostí), byli Bonnie a Clyde obyčejní zločinci.

Brouk v hlavě

2007-03-24T10:10:00.000-07:00

Osvedčenou divadelní komedii George Feydaua Brouk v hlavě asi zná každý. I Česká televize kdysi stvořila její verzi s Viktorem Preissem v hlavní roli. Já jsem před léty viděla stějnojmenný film, připisovaný udajně Francii, nicméně jeho úspěch ozvláštnil populární herec Rex Harrison (Cézar ze slavné Kleopatry po boku Liz Taylorové a jeho tehdejší manželka Rachel Robertsová). Příběh je povedenou fraškou o podezření. Proč náhle manžel nechce nosit kšandy, které po něho manželka láskyplně vyšila? Snad chce honit vodu, protože je jí nevěrný? Tu otázku si klade krásná Gabriella. I její manžel se však chce ptát - komu přeje jeho žena víc, než vlastnímu choti? A když se do tohoto vloží ještě druhá dvojice, je o humornou zápletku stoprocentně postaráno. Klasická podívaná se zdála nevinná i tehdejší československé cenzuře. I dnešní cizinci vůči nám, dávní bratia Slováci, měli možnost shlédnout film pod názvem Chrobák v hlave.

Dobrodruh z Istanbulu

2007-03-17T07:49:00.000-07:00

Napadá mne starý film Dobrodruh z Istanbulu. Jeho původní název je vlastně Náš člověk z Istanbulu. Film se u nás promítal jako západoněmecký, jeo puvod je ale velice složitý, v koprodukci tenkrát pracovalo několik států, režisér byl Španěl Antonio Isasi, hlavní hrdinka Sylva Koscina měla původ italsko-jugoslávský, hlavní hrdina Horst Buchholz byl, pravda, Němec, ale aby to nebylo tak jednoduché, v příběhu představoval Američana. Jen představitele typického gangstera si střihnul Klaus Kinski, otec slavné herečky Nastasji, který je u nás známý také jako zrádce Luka z filmu Vinnetou-Rudý gentleman. A ve stejně drobné roli se mihnul Mario Adorf, jinak zločinný Santer z prvního dílu Vinnetoua. Buchholz se u nás proslavil hlavně filmem Sedm statečných, kdy hrál nejmladšího pistolníka se skupiny obránců, Chica. Sylva Koscina se mi z povědomí nějak vytratila, ale jen v prvních třinácti létech své kariéry stvárnila na 75 rolí. Samotný příběh Dobrodruha z Istanbulu je ve stylu bondovek, přičemž agentem Tony Macenasem je vždy vítězící Buchholz. Recenze film hodně ztrhala a názor zněl, že by bylo vhodné ho promítat jako komedii k 1. aprílu, ale na tehdejší dobu to byla docela slušná podívaná.

Měj mě rád

2007-03-12T10:03:00.000-07:00

Miluji české filmy pro pamětníky, ty osvědčené komedie s Oldřichem Novým či Jaroslavem Marvanem a směji se jim dodnes. Škoda, že se jaksi zapomnělo na fakt, že i cizina kdysi natáčela příběhy pro pobavení, které by asi slavily úspěch dodnes. Vzpomínám si na revuální veselohru měj mě rád, kde se před kamerou sešli dvě tehdejší velké herecké hvězdy německého filmu. Marika Rökk, původem Maďarka - a sympatický ošklivec Viktor Stahl. Film vznikl v roce 1941 a byl první samostatnou režijní prací Haralda Brauna. Příběh o mladé tanečnici Monice, která se potřebuje z vypočítavosti provdat, protože právě přišla o místo, koření zápletka dvou mladých párů. A co teprv, když vyjde najevo, že i druhá dvojice je zasnoubena vlastně jen z rozumu a že snoubenci si výborně rozumějí právě s tím, s kým zasnoubeni nejsou. Než si však dvě přítelkyně partnery prohodí, aby došlo k dokonalému souladu, musí se odehrát mnoho zmatků, jak už to v takových příbězích bývá.

Jerry Cotton

2007-03-07T08:43:00.000-08:00

Vzpomínám si, jaké nadšení budil mezi záplavou filmů provenience socialistických států film západoněmecký. Takové se k nám čas od času dostávaly v těch dobách, kdy Německo bylo rozděleno na hodné Němce z východu a ty zlé, západní, za zdí. Cenzoři přece jen tu a tam do kin něco pustili, jen tak "aby se neřeklo". Jedním z těch filmů byl Dynamit v zeleném, západoněmecká detektivka. Západoněmeckým tvůrcům se bůhvíproč zachtělo uvést do života Jerry Cottona, tajného agenta FBI (toho hrál George Nader). Ve filmu samozřejmě nebyla nouze o intriky, podrazy a honičky s přestřelkami, což jsme si my, mladí, tehdy ohromně pochvalovali, protože toho se nám v příbězích ála Čuk a Gek nedostávalo a od ucha k uchu šla zpráva, že ten rejža Reinl, co natočil první díly Vinnetoua, zplodil zase něco príma. Bulvární tisk tenkrát neexistoval a v solidním časopisu Kino jsme se pouze dověděli, že herec George Nader nemá rodinu a není ani ženatý, ušetřeni jsme byli odhalení, že sympatický agent FBI je v civilu gay. Film se po létech vysílal v televizi, usadila jsem se k němu s nostalgickými vzpomínkami na pěkný příběh - a náramně mne zklamalo, jak po létech působí nezáživně, skoro až nudně. No ale tenkrát, tenkrát prostě frčel. Se stejným hercem a ve stejné roli potom filmaři vyrobili ještě několik pokračování "Cottonovských" případů, většina byla ještě slabší než film první, vymykal se jen jeden, nazvaný Smrt v červeném jaguáru.

Nejlepší léta našeho života

2007-03-01T09:10:00.000-08:00

Myslím, že už jsem tu vyjádřila názor, že když se Americe zadařilo, tak holt se zadařilo. Co na tom, že dnes už je všechna její sláva jen polní tráva, mnozí to dodnes nechápou a padají na zadek před Letcem a Titanicem a jinými oslňujícími tituly, filmy dřívější prostě uměli Američané lépe. Chcete důkaz z mé filmografie? Režie: William Wyller, název filmu: Nejlepší léta našeho života. Když řeknu, že v hlavních rolích obstáli Frederic Marsch a Myrna Loyová, fajnšmekři asi budou vedět, o čem mluvím. A ten samotný příběh z konce druhé světové války? Někdo narukoval jako silný a pohledný mladík a po návratu se musí varovnat s tím, že ztratil ruku. Duševně zdeptaný chlápek středního věku je přesvědčen,že pro něj už život skončil. Přesto toho bezrukého i s tělesnou vadou stále miluje jeho snoubenka a ten starší a životem otřískaný... má či nemá právo k sobě připoutat mladicky zamilovanou dcerku svého spolubojovníka?

Hry lásky šálivé

2007-03-01T08:29:00.000-08:00

Při vzpomínkách na povedené české filmy mne napadají také Hry lásky šálivé. Jsou to vlastně dvě zfilmované povídky slavných autorů. Ta první, s názvem Arabský kůň, je z pera Boccaccia, který se proslavil svým Dekameronem. V příběhu se vyskytuje lakomý milánský podesta (Miloš Kopecký), jaho mladá, poněkud zanedbávaná manželka Sandra (Božidara Turzonovová) a ctitel této dámy (hereččin skutečný manžel Jozef Adamovič). A samozřejmě se tam také vyskytne nádherný arabský kůň, kolem kterého se ten celý úsměvný příběh točí. Druhou povídku napsala Markéta Navarská a i ve filmu se jmenuje Náušnice. Jeho atmosféru naznačuje podtitul Jak zámecká paní učila svého manžela milovat a vastupují zde dvě dvojice, zámecká paní a její obstarožní, leč stále ještě záletný manžel a mladý sluha s fešnou komornou. Jejich příběhy se tak zamotají a posléze spetitě rozuzlují, jako ve frašce Figarova svatba. Šlechtickou dvojici představuje Slávka Budínová a Jiří Sovák, komornou představuje Magda Vašáryová a sluhu Pavel Landovský. To je pravděpodobně jediný důvod, proč v určitých létech film zmizel z pláten kin, protože celkově to byl film povedený, úsměvný, natočený v krásném prostředí (např. na Belvederu či v zámcích Kozel a Ploskovice.) Filmovou muziku složil Zdeněk Liška a režie se ujal J. Krejčík.

Ruy Blas

2007-02-24T09:34:00.000-08:00

Je zvláštní, že i tak solidní televizní stanice jako jsou ČT1 a 2 vytahují s Jeanem Maraisem všechny možné staré filmy, ale jeden ne. Mám na mysli drama Ruy Blas, jehož literární předlohu stvořil Victor Hugo. Scénář podle jeho románu napsal Jean Cocteau. Kdo něco ví o jeho soukromém životě, nebude se volbě Maraise pro hlavní roli nijak divit. A protože film vznikl v roce 1948, vystupuje tady Jean Marais mladý, nikoli coby milovník postarší, jakým byl například už ve filmu Kapitán Fracasse. Hlavním motivem je láska mladého studenta ke královně Španělska. Znal ji od dětství, jeho otec byl lesníkem na panství, kde mladá dívka vyrůstala. Láska k osobě tak vysoce postavené však nemůže mít šťastný konec, tím spíš, že mladý bloud si za svého důvěrníka zvolí nehodného intrikána, dona Salusta. Tomu jde jen o jediné - aby prostřednictvím naivního mládence kompromitoval a nakonec i zničil královnu. Rychlý postup u dvora, zvučný titul a majetek pro Ruy Blase, to všechno jsou jen schůdky k tomuto cíli. Francie sahla po vděčném tématu ještě jednou - po řadě let ovšem původní námět značně zpotvořila v pokusu o komedii. Důraz tentokrát nebyl zdaleka kladen na osobu Ruy Blase, v hlavní roli úskočného dona Salusta se vyřádil Louis de Funés a film byl uveden i u nás pod názvem Pošetilost mocných.

Mary Poppins

2007-02-20T09:13:00.000-08:00

Včera přišly na potlachu vzpomínky na známé muzikálové písničky. Ne jen na ty moderní, zabrousilo se i do stara a jeden chytrák zavzpomínal slovy..."nebo ta z My Fair Lady, jak to zpívá ten kominík - čim čim..." Šla jsem do kolen a jen jemně upozornila, že kominík tu píseň zpívá ve filmu Mary Poppins. A jsme u toho. Tento film se Američanům nadmíru povedl. Ostatně - scénář si necucali tak docela z prstu, tvořili podle literární předlohy P.L.Traverse. A i dospělí v době jeho slávy chodili koukat na krásný pohádkový příběh o víle, kterou jednou přivane jižní vítr před dům, kde mají dvě smutné, omrzelé a poněkud nevychované děti, Jane a Michaela. A protože v domě zase jednou potřebují vychovatelku pro ty dva uličníky, víla v dívčí podobě nastoupí na její místo pod jménem Mary Poppinsová. Nevšedními výchovnými metodami se jí podaří polepšit děti a ty zase najednou dovedou zapůsobit na své rodiče a přímo zázračně se tak zlepší rodinné prostředí. Mary není na svůj úkol sama, pomáhá jí pouliční prodavač Bert, kominíci a také zvířátka (většina z nich je kreslená). Jenomže, jak už to chodí v pohádce, Mary Poppinsová nemůže zůstat ve světě lidí navždy a když dosáhne svého cíle, musí se vrátit tam, odkud přišla. V hlavní roli zazářila Julia Andrewsová, jejího přítele a pomocníka Berta si zahrál Dick van Dyke.

Zlaté časy ve Spessartu

2007-02-12T09:15:00.000-08:00

Když už jsem se zmínila o dvou komediích z cyklu tří, nezbývá než připomenout i tu třetí, závěrečnou. Jmenuje se Zlaté časy ve Spessartu a abych byla upřímná, připadá mi úplně nejpovedenější. Jako by se tvůrci trilogie v první části rozcvičovali, ve druhé už dobře zvládli řemeslo a ve třetí teprve popustili uzdu gejzírům směšností. Film vznikl v roce 1967, režíroval opět Kurt Hoffmann. Předchozí dvě části by měl ovšem člověk znát, aby se orientoval v ději. Spessartská strašidla musí konat dobré skutky, aby byly jejich prokleté duše konečně vysvobozené. Příležitost se jim naskytne ve chvíli, kdy majitel přepychového hotelu chystá svatbu své jediné dcery Annelise. Staršidla jí považují za svojí komtesku, ačkoli Annelise (jíž opět představuje Liselotte Pulverová) je její vnučkou. Ženichem je pohledný americký konstruktér rakety, v níž strašidla kdysi opustila Zemi. Nyní se vrátila právě včas, jelikož ve městě se konají také manévry NATO a svatba Annelise je tak silně ohrožena. Strašidla musí zapojit všechnu svojí vynalézavost, aby nakonec všechno dobře dopadlo. A samozřejmě, jelikož je to opravdový konec, jejich dušičky jsou na závěr filmu omilostněné.

Hospoda ve Spessartu

2007-02-08T09:10:00.000-08:00

Hospoda ve Spessartu byla romantická komedie, na kterou člověk ani po létech nezapomene. Za daleko povedenější mám ale její přímé pokračování, které tvůrci nazvali Strašidla ze Spessartu. A ne náhodou! V první části byli loupežníci dopadeni a zazděni, v pokračování došlo k jejich vzkříšení do stavu strašidelného a k uvolnění jejich vězení. Popletená strašidla se uchýlí na zámek Sandou, k mladé komtesce, která si přece kdysi vzala jejich vůdce. Jaksi jim nedojde, že od té doby uběhlo už sto let. Na zámku nalézají komtesčinu pravnučku Charlottu (opet Liselotte Pulverová), která je právě v nesmírných nesnázích. Dlouží veliké peníze jednomu vydřiduchovi, který ji chce o zámek připravit a vybudovat z něj luxusní hotel. A to přece strašidla nemohou dopustit. Co takhle věřitele pořádně vyděsit? Že by se nelekl chrastících přízraků a polstrovaných stoliček, co vypadají, jako by v nich někdo právě seděl, i když nesedí? Film vznikl v roce 1960 a jeho režisérem byl Kurt Hoffmann.

Hospoda ve Spessartu

2007-02-05T09:16:00.001-08:00

Je pravda, že takové filmy Bergmanna nebo Felliniho mají váhu, kterou jiné filmy nemívají. Ale pokud jde o mne, dávám přednost komediím, protože svět je už tak dost vážné místo, kde to stojí hodně za houbeles, že proč se aspoň ve volné chvíli raději nezasmát? Vzpomínám na německou komedii Hospoda ve Spessartu. Pochází z roku 1957 a pořád je roztomile úsměvná, protože je pohádková. Jedna se o první část kdysi velmi populární trilogie. V 19. století je v hlubokých lesích ve Spessartu hospoda, kde slouží také jako tajný úkryt bandě lupičů. Jsou samozřejmě zákonem pronásledováni, jenomže unikají. Mladá komteska Franziska Liselotte Pulverová) se seznámí s jejich náčelníkem (Carlos Thompson) a to není žádný zlosyn, nýbrž urozený šlechtic, který se dal na nekalé řemeslo, protože se mu kdysi stala křivda... Romantická láska by ráda měla svůj šťastný konec, jenomže lupiči jsou lupiči a ti, které nakonec zákon popadne, jsou odsouzeni k tvrdému trestu - zaživa budou zazděni v hospodě, která jim tolikrát poskytla útočiště. Ne, ani při tomto konci se nejedná o žádné drámo, protože film má další pokračování, v němž při stavbě silnice zbytky hospody dělníci vybagrují a tím pádem se na svět vrací skupinka lupičů, nyní už jako duchové neboli strašidla...

Doktor Živago

2007-02-01T09:25:00.000-08:00

Málokdy se stane, že podle kvalitní knižní předlohy vznikne stejně kvalitní film. A když se to jako zázrakem povede, aby se povedla po pětatřiceti létech druhá verze stejně pěkně, to už je zázrak nad zázraky. Mám konkrétně na mysli Doktora Živaga. Stejnojmenný román napsal ruský spisovatel Boris Pasternak, který měl ale ve své vlasti takové problémy, že ačkoli rukopis dokončil v roce 1956, vydán byl až v roce 1987. Mezitím ovšem vyšel v zahraničí a sklízel veliký úspěch. První filmová verze vznikla v roce 1965, adaptace se ujali Američané, režisér Lean obsadil do titulní role Omara Sharifa, který na tom založil svoji slávu, dvě ústřední ženské role vytvořily Geraldine Chaplinová a Julie Christie. Miluji ten silný příběh o lékaři, který na pozadí krutostí a války prožívá dvě nesrovnatelné lásky - něžnou, přátelskou, založenou na celoživotní náklonnosti a úctě, ta patří jeho manželce. Osud mu ovšem několikrát připlete do cesty dívku úplně odlišnou - temperamentní, nezkrotnou - a k té ho upřímně vedou jeho tužby. Režisérovi kritika vyčítala příliš zjednodušené vyobrazení bolševické revoluce, ale já bych řekla, že to filmu neuškodilo.

Noci s nepřítelem

2007-01-30T08:37:00.000-08:00

Mám ráda herečku Julii Robertsovou, třebaže jí mnoho lidí nemůže přijít na jméno. Ale i když v Pretty Women je úžasná a Nevěsta na útěku nebo Notting Hill také nejdou špatné filmy, Robertsovou si cením mnohem víc ve snímku režiséra J. Rubena Noci s nepřítelem. V kriminálním příběhu hrajě Robertsová Lauru Burneyovou, která žije s manželem Martinem v osamělém domě na pláži Cape Codu. Martin pracuje jako finanční poradce, v soukromí je to despota, puntičkář, žárlivec a sadista. Manželku bije kvůli každé maličkosti, stačí špatně srovnané konzervy v kuchyni či přehozené ručníky v koupelně. Laura nemůže jeho terorizování dále snášet a zinscenuje vlastní smrt. Změní svůj vzhled, usadí se ve vzdáleném městě v Iowě a pod cizím jménem začne nový život. Do něj se začne nenápadně plést sympatický soused Ben, ale zbavit se šíleného manžela není snadné, Martin ji vypátrá a tentokrát už cíleně usiluje o život "nevěrné ženy". Robertsová měla v tomto filmu možnost dokázat, že je dobrá herečka a že pro živnou půdu své kariéry zdaleka nepotřebuje jen zamilované příběhy a komedie. Psychopatického manžela velmi věrohodně ztvárnil Patrick Bergin, film je z roku 1991.

Afričan

2007-01-27T09:28:00.000-08:00

Francouzské komedie byly v určitém čase snad všechny hodně povedené. Zmiňovala jsem tu ty s Louisem de Funésem nebo s Annie Girardotovou a Philippe Noiretem. Tento herec, nedávno zesnulý, má na svém kontě neméně povedenou komedii, kde si zahrál po boku dávného francouzského idolu krásy a šarmu, herečky Catherine Deneuve. Ve filmu Afričan představuje Noiret postaršího svérázného ochránce zvířat Viktora, zatímco Deneuveová je jeho manželkou Charlottou, kterou kdysi v Paříži opustil. Viktor pracuje jako pilot v rezervaci u Vilémova jezera, bojuje s místními pytláky, v soukromí žije s krásnou domorodkou... Jenomže náhle se v divočině objeví jeho manželka, která zde má připravit vybudování monstrózního rekreačního střediska. A právě Viktor dostává za úkol ji doprovázet. Charlotta prosazuje komerční plán ze všech sil a znovu se ukazují rozdíly v myšlení těch dvou, pro které se kdysi rozešli. Jenomže zbylo i něco jiného, špetka vzájemného porozumnění - a láska. Filmy tohoto druhu nepatří k nejhodnotnějším, ale člověk se u nich zasměje - a nezapomíná. Komedii Afričan natočil režisér Philippe de Broca v roce 1982.

Hibernatus

2007-01-20T04:25:00.000-08:00

Mám ráda inteligentní komedie a mám ráda Louise de Funése. Z toho vyplývá, že mám ráda jeho film Hibernatus. Kouzelné je už to, že manželku mu hraje v tomto filmu osvědčená partnerka Claude Gensacová, která přestavovala jeho choť i ve slavných Četnících a ve filmu Tonoucí se stébla chytá. Tato sehraná dvojice naprosto exceluje v příběhu, kdy je v Grónsku nalezen zamrzlý muž, jehož se lékařům podaří přivést k životu. To nijak nenadchne bohatého továrníka Huberta de Tartas (de Funés), protože nalezený je vlastní dědeček jeho manželky Edmée (Gensacová) , který s výpravou ztroskotal v roce 1905. Lékaři se domnívají, že domácí prostředí by dlouho hibernovanému jen prospělo, ale otřes z uplynulého času by ho mohl zabít, všichni tedy musí předstírat, že svět je pozadu o mnoho desetiletí. Tomu se dost dobře přizpůsobují domácí služky, půvabné ve starobylých úborech a zástěrkách, ne ovšem syn de Tartasových, který s vlastním pradědečkem zachází s blahovolnou nonšalancí. A komu vlastně patří rodinný majetek, když dávný majitel není po smrti? Řada humorných epizod vede diváka až k půvabnému konci a filmu dokonce neublíží ani fakt, že syna de Tartasových představuje mladý Olivier de Funés, syn slavného komika, který ovšem po tatínkovi nepodědil ani zbla talentu. V mladých létech ho Louis de Funés přitáhl k filmu několikrát, vždycky bez patrného úspěchu. Naposledy to bylo ve filmu Na stromě, kde se Olivier představil po boku Geraldiny Chaplinové, později se vydal vlastní cestou a v současné době údajně létá jako pilot s francouzskými aerolinkami.

Jen ho nechte, ať se bojí

2007-01-18T09:24:00.000-08:00

Dnes šmahem zavrhovaná Československá socialistická republika po sobě aspoň na jednom poli bezesporu zanechala něco dobrého. V době její nelehké existence vznikla celá řada úspěšných filmových komedií, které se promítají dodnes. (Asi to bylo tím, že do srandy nebylo nutné vtělovat pionýrské šátky a hodnotné závazky). K těm dobrým patří film z roku 1978 Jen ho nechte, ať se bojí. Je to doslovná věta, kterou řekne jistý režisér na adresu hudebního skladatele, který je poněkud pozadu s písničkami pro jeho nový divadelní kus. Vznikla totiž představa, že pokud popleteného hudebníka Aleše Brabce náležitě vystrašíte, vypadne z něj písnička jako vyšívaná. A tak se jeho okolí pilně snaží připravovat mu neustále vhodné pracovní podmínky. Bázlivého Brabce představuje Luděk Sobota, jemuž prý scénář napsali tvůrci přímo na míru, iniciativního režiséra si zahrál Miroslav Šimek, jeho intrikánské pomocníky Vladimír Menšík a Petr Nárožný. A protože s touto jednoduchou zápletkou by film zas tak úplně nevystačil, do děje se plete ještě hezká zpěvačka, do které se bázlivý Aleš zamiluje a tou byla v příběhu Helena Vondráčková.

F.L.Věk

2007-01-14T01:52:00.000-08:00

Když už jsem minule tak nakousla i televizní tvorbu, dovolte mi ještě jeden odskok. F.L.Věk - to je klasika. Přečíst díla pana Jiráska je dnes už tak trochu hrdinství, přece jen, poněkud archaický styl i při posledních překladech, pomale plynoucí děj, často přímo rozvleklost, spádné čtení to není. Čeští autoři televizního seriálu dokázali podchytit to hlavní a vytvořit dílo, které i po létech neztrácí na kráse. Skvěle se také povedlo obsatení hlavních postav - Věka si zahrál mladý Radek Brzobohatý, jeho tatínka Vladimír Šmeral, maminku Antonie Hegerlíková, ale v seriálu si více či méně zahrála celá plejáda tehdejšího hereckého výkvětu - Jiřina Bohdalová, Dana Medřická, Radovan Lukavský, Otakar Brousek či Jana Brejchová. A proč jsem si na ten seriál vzpomněla právě v tomto okamžiku? Protože ČT1 právě vysílá jeho druhý díl. A já se už víc nebudu oduševňovat nad jeho povedeností, ale jdu se dívat!

Hercule Poirot

2007-01-11T12:39:00.000-08:00

Když jsem kdysi četla detektivky od Agathy Christie, byla mi sympatická akurátní slečna Marplová, ale dost jsem nesnášela detektiva s hlavou jako vajíčko, Hercule Poirota. Krom toho jsem považovala za autorčin výmysl, že by někdo mohl mít hlavu jako vajíčko, to se přece nestává! Jakmile ovšem tvůrci našli a namaskovali skvělého herce Davida Sucheta, bylo mi jasné, že přesně takového človíčka měla spisovatelka na mysli. Od té doby zbožňuji televizní seriál o Hercule Poirotovi a nevýslovně si rochním, když s ním jednou za čas promítají nějaký celovečerní film. Epizody i filmy jsou vždycky vyvážené, dokonale propracované, inteligentní. David Suchet formuje akurátního belgického mrňouse s geniální šedou kůrou mozkovou prostě úchvatně! Člověka vůbec nemusí mrzet, že se dívá na detektivku, čili na něco, co se pokládá za pokleslé umění. Ostatně - dívá se na ně i anglická královna. Dlužno dodat, že ani český dabing, v poslední době už leckdy odbytý, v tomto případě nezaostal! Také se budete v neděli večer dívat, mon ami?

Sám doma

2007-01-07T01:43:00.000-08:00

Američané jsou v tvorbě komedií naprosto nevyzpytatelní. Viděla jsem takto označené filmy jejich provenience, kterým vy se nesmál ani úchylák v posledním stádiu deliria tremens. Ale vedle rtoho dovedou spáchat takovou roztomilůstku, jako je film Sám doma. Bývá označovaný za nejúspěšnější film roku 1990 a řekla bych, že určitě ne neprávem. Ve velké míře k tomu jistě přispívá malý Macaulay Culkin, v roli velmi podnikavého chlapce Kevina. Bohuže, Culkinovi jeho hvězdná sláva v mladém věku štěstí nepřinesla. Většinu jeho příjmů mu rozfofrovala rodina, oženil se překotně příliš mladý a manželství nevyšlo, jako dospělý se už ke vhodné roli, která by stvrdila jeho hereckou nesmrtelnost, nedostal. Přesto byl dětskou hvězdou určité doby a zazářil nejen ve filmu Sám doma, ale daleko lépe v otřesném příběhu Hodný synek. Jako Kevin McCallister, který jednou zůstal "sám doma" ale určitě zůstane dlouho zapsaný v paměti mnohých. Je totiž skutečně humorné sledovat, jak vynalézavě si ten roztomilý blonďatý uličník dovede poradit i v tak zapeklité situaci, kdy jej jeho početná bláznivá rodinka při vánoční cestě do Paříže doslova zapomene přibalit a zdánlivě prázdný dům přitom hodlají vyloupit dva zlodějíčkové. Nejen, že jim malý Kevin dokáže nakonec dát pořádně za vyučenou, ale jak to v případě rodinných amerických komedií bývá, do příběhu vklouzne i kousek dobrého ponaučení.

Fanfán Tulipán-remake

2007-01-03T08:57:00.000-08:00

Nepřestává mne překvapovat, jak remake slavných filmů dopadá vždycky hůž než původní předloha. Kritici to vědí dlouhá léta a nijak se tím netají. Diváci to také vědí, ale jaksi vždycky naivně douifají, že v tom kterém konkrétním případě tomu tak nebude a že příběh, na který mají pěkné vzpomínky, uvidí v novém obsazení a s novými kulisami a tak bude nový a lepší. Producenti pochopitelně také vědí, že té předlohy ani zaboha nedosáhnou, ale je jim to fuk, jde přece o peníze a slavný titul přitáhne diváky, tak proč se něčím trápit. Pokud mi nevěříte, měli jste a budete mít možnost srovnávat právě nyní. Někdy o vánoční svátcích šel v televizi film Fanfán Tulipán. Napřed mi poskočilo srdíčko při pomyšlení, že je to ta původní verze s GérardemPhilippem a Ginou Lollobrigidou, ale ukázalo se, že Nova musí být nová - sahla k remake s Penelope Criuz. Co je v prvním filmu roztomilé, zde převažuje vulgarita, chybí lehký francouzský šmrnc, ale touha po napodobení ba takřka okopírování celého příběhu je jasná. Naštěstí, přesně toto pochopila i veřejnoprávní televize. Nevzpomenu si, kdy úplně přesně, ale tu původní verzi bude vysílat co nevidět, tak si já a podobně smýšlející spraví chuť!

Slepičí úlet

2006-12-31T07:21:00.000-08:00

Filmy pro děti a mládež jsou fajn. Pokud ovšem nedojde k takovému úletu, jako je film Slepičí úlet. Mohli jste ho vidět zrovna včera, 30. prosince. Samotný námět není až tak špatný - na jedné malé slepičí farmě se slepice cítí tak zle, že chtějí uprchnout. Vede je odbojná Ginger a doufá v pomoc náhle se zjevivšího kohouta Rockyho... Vcelku by vůbec nevadil dodatek, že Rocky je kouhout cirkusový, který nedovede létat a tak to nemůže naučit ani slepice. Mně vadí hovadiny okolo tohoto dílka! Rocky létat neumí, zato slepičí kaprál má své zkušenosti a tak nakreslí plány bojového letadla, které musí zhotovit slepičí prdky - a ty se toho chápou s nadšením, montážní klíč, kladivo ani nůžky jim nejsou cizí! Kaprál letí s hotovým letadlem a všichni nakonec přes všechny zlé peripetie dorazí do slepičího ráje. Příběh je to pro děti, ne? A je rozumné balamutit děti, že slepice umějí zacházet s kleštěmi či kladivem a kohouti pilotují letadlo? Vzpomeňme na případ reklamy na kolu, kdy chlapec vyskočil z okna a letěl - a hloupý civilní chlapeček to zkusil po něm! Já bych nerada, aby za pár let dětičky ve škole tvrdily, že slepice dovedou zacházet s montážním klíčem a kohouti pilotují letadla!

Ronja dcera loupežníka

2006-12-27T12:26:00.000-08:00

Filmy pro děti, to je samostatná kapitola. Většinou bývají zdařilé, mnohem zdařilejší, než spousta filmů, určených vyloženě dospělým. Ale jen málokterý se povede tak, že na něj lze vzpomínat i po létech, jako na film Ronja, dcera loupežníka. Předlohu k němu poskytla spisovatelka Astrid Lindgrenová, film vznikl v roce 1985 za švédsko-norské spolupráce a byl vyznamenán několika cenami. Právem! Příběh dvou znepřátelených loupežnických rodin, z nichž každá žije v jedné polovině téhož zchátralého hradu, je totiž opravdu roztomilý. Nenávist totiž zasahne i poslední ratolesti rodů - chlapce a děvčátko. Po mnohém měření síly a zručnosti se ale nakonec spřátelí a dokonce spolu utečou od svých rozhádaných rodin pryč do lesa. Les je plný skřítků a tajemných bytostí, které mohou být pro obě děti velmi nebezpečné a nadto se blíží zima... Kouzelně zpracovaná pohádka plná romantiky a pěkných triků nakonec samozřejmě dopadne dobře, jak jinak!

Řek Zorba

2006-12-20T10:32:00.000-08:00

Milovníkům dobrých starých filmů bych ráda připomněla koprodukční drama Řek Zorba. Film vznikl roku 1964 za spolupráce USA, Anglie a Řecka. Titulní roli v něm bezvadně ztvárnil Anthony Quinn. Příběh představuje mladého spisovatele, který se při své cestě na Krétu seznámí s neodbytným a bodrým Řekem. Jeho pozornosti mu zprvu jdou dost na nervy, přesto však nakonec na ostrov cestuje s ním, aby poznal nejen neuvěřitelného snílka Alexise Zorbu, ale jeho prostřednictvím i celou hloubku řeské nátury a duše. Mladého spisovatele si zahrál Alen Bates, známý jako úchylný vrah z filmu Psycho a ústřední ženskou postavu představovala velmi slavná a uznávaná řecká herečka Irene Papasová. Je to jeden z příběhů, který se neblýskal filmovými triky ani v něm netekly potoky krve za čím dál vypjatějších situací - a přesto jej divák i po létech dovede sledovat s velikým zaujetím od začátku až do konce.

Film je věčně mladý

2006-12-13T09:39:00.000-08:00

Tak jsem si bleskově projela nosem Vánoční televizní program a zjistila jsem, že všechny stanice zase nezklamaly! Klasické pohádky jako Pyšná princezna a Tři oříšky pro Popelku - mimochodem kolidují spolu, to bude v mnoha rodinách nesvárů ještě před před štědrovečerní večeří jen proto, na kterou pohádku se dívat - a Princ a Večernice a Z pekla štěstí a osvědčený Mrazík... Někde jsem tam ale zahlédla také film E.T. mimozemšťan a je mi jasné, že v tom čase se připlácnu u televize a neodtáhne mne od ní ani deset párů bílých koní. Mám tenhle příběh moc ráda. Je těžké uvěřit, že od jeho natočení uběhlo už tolik let, že jeho režisér, tehdy mladý Steven Spilberg je dne starší důstojný pán a že ta malá, roztomila holčička Drew Barrymore, co tenkrát do filmu obsadil snad poprvé, aby s naivním úsměvem nabízela kamarádství malé vesmírné příšerce prošla také značnou částí života. Film je to totiž věčně mladý. Samozřejmě, maličko naivní, krásně trikový těmi triky, nad nimiž se dnes usmívají i malé děti, ale také citový a hlavně - povedený! A to se o každém filmu povědět nedá!

V pravé poledne

2006-12-09T10:14:00.000-08:00

Přes bombastické velkofilmy, které se dnes ve světě točí, nějak mi připadá, že kinematografie spíš upadá. Filmy jsou dobře profesionálně odvedenou prací celých týmů, ale nosný příběh a kus srdce za tím, to chybí. Připomeňe si ale například takový vestern V pravé poledne. Natočen byl v roce 1952, V hlavní roli zazářil Gary Cooper, jeho hereckou partnerkou byla Grace Kellyová, pozdější monacká kněžna. Tenkrát dostala ve filmu první velkou hereckou příležitost. Western byl právem vyznamenaný čtyřmi Oscary. Příběh je to vlastně prajednoduchý a později v jiných filmech dokonce značně obehraný - osamělý šerif potřebuje sehnat dobrovolné pomocníky proti čtyřem nebezpečným pistolníkům, kteří sužují jeho městečko. Ale jak přesvědčivý herecký výkon v tomto případě Gary Cooper podal! Však také za tuto roli dostal svého druhého Oscara. Za jeho působivě strhaným zevnějškem prý byla nemoc, konkrétně praský žaludeční vřed, ale ať to bylo jakkoli, film se prostě povedl a nelze na něj zapomenout. Na rozdíl od některých, co se po roce oitniu na obrazovkách televize a po prvním odvysílání už po nich ani neštěkne pes.

Otec Kondelík a ženich Vejvara

2006-12-03T04:27:00.000-08:00

Nevím jak kdo, ale já mám velmi ráda staré filmy. Nejen že jsou často ukázkou, jak lze s malými finančními prostředky natočit příběh, který potěší několik generací, někdy dokonce bývají lepší, než mnohé filmy současné. Přinejmenším - dobře pobaví, jako většina starých českých komedií. Na jedno z nejvyšších míst v tomto žánru bych postavila starosvětský příběh, natočený podle povídky Ignáta Herrmanna, Otec Kondelík a ženich Vejvara. Kritika si toho filmu nikdy moc necenila a vlastně měla pravdu, přesto ale pobaví i po létech. Malíř pokojů Kondelík se vypracoval od samotných začátků, kdy sám pobíhal jako hladový kluk se štaflemi a šetřil korunku ke korunce. Jenomže na stará kolena je už z něj vážený živnostník s vlastní firmou a činžovním domem a proto touží společně se svojí manželkou, aby se jejich jediná dcera Pepinka dobře vdala. Že v tanečních hodinách padne do oka drobnému státnímu uředníčkovi Vejvarovi je malířskému mistru velice po chuti, i když Vejvara je skromný a velice ušlápnutý popleta. Při namlouvání Pepinky si předchází i rodiče, jenomže nic se mu nedaří tak, jak si představoval. Panna Pepinka je mu ovšem velice nakloněna a tak by vše spělo rovnou až ke zdárnému sňatku, nebýt intrikánské Vejvarovy bytné, která by mu nejraději vnutila za manželku svoji staropanenskou dceru. Základním úspěchem nestárnoucí komedie je patrně obsazení rolí manželů Kondelíkových - totiž Theodorem Pištěkem a Antonií Nedošínskou. Ti dva hráli manželskou dvojici i v několika jiných tehdejších filmech a vždycky dokonale. Jako popleta Vejvara se představil Jiří Dohnal a nevěstou Pepičkou byla Eliška Gérová.

Ukradli torzo Jupitera

2006-11-28T12:30:00.000-08:00

Velice ráda mám francouzský film Ukradli torzo Jupitera. Když jsem jej kdysi viděla poprvé, celou dobu mi vrtalo hlavou, proč se tak vlastně jmenuje, když se všechno točí okolo torza Venuše a málem jsem pukla smích v samotném závěru kdy se ukázalo, že soše vlastně krom hlavy a nohou chyběl ještě jeden docela malý kousek, který dělá z ženy muže. Řehtali se tenkrát v sále snad všichni, jen někteří už nemohli, protože komedie, která je pokračováním úspěšného filmu Něžné kuře a podle mne jej předčí, je opravdu plná žertovných situací. Policejní inspektorka Líza, představovaná Annie Girardotovou, se vydává s novopečeným manželem na svatební cestu a protože manžel Antoine (Philippe Noiret) je profesorem řečtiny, novomanželská cesta pochopitelně vede do Řecka. Jenomže vedle romantiky tu dvojice natrefí také na jednoho potrhlého archeologa a jeho ještě potrhlejší manželku. Torzo, které archeolog právě objevil ve svých vykopávkách, slibuje být úžasným historickým objevem, což ovšem tuší také překupníci, z nichž se brzo stanou vrazi. A řecká policie, ženoucí se v jejich patách, naprosto svým výkonem neuchvacuje francouzskou kriminalistku Lízu, takže začne jaksi vypomáhat. Že všechno dopadne nakonec úplně báječně, to je snad každému jasné. Film ale přes všechen smích bude mít pro mne příště smutný přídech - představitel potrhlého profesora Antoina, skvělý francouzský herec Philippe Noiret, před několika dny po dlouhé a těžké nemoci zemřel.

Christopher Reeve

2006-11-25T04:18:00.001-08:00

Herec Christopher Reeve je asi v paměti filmových diváků především zapsaný jako nezapomenutelný Superman. A také jako nešťastný člověk. Superman mu přinesl slávu, peníze, nezávislost - a on so mohl věnovat také svým koníčkům, k nimž patřila jízda na koni. Při jednom závodě se vážně zranil a zůstal ochrnutý. Léta se držel a věřil, že pokrok jde natolik kupředu, že ho jednou lékaři zase dokážou postavit na nohy, ale nakonec svůj boj s časem prohrál. Superman byla bezesporu jeho nejslavnější role, ale ne jediná. Mladý muž s altetickou postavou a ostře řezanou tváří se hodil i do jiných úloh. Jako například ve filmu Přistání v divočině, kde hraje poštovního pilota. Jednou má ale vedle poštovních zásilek přepravit také nafrněnou a hubatou dceru svého šéfa. A co čert nechce, právě při této cestě letadlo havaruje. V divočině, jak napovídá název filmu, mezi sromy, sakalmi a hordami hladových vlků. Samozřejmě, všechno nakonec dopadne dobře, pilot se dostane i se svojí nepříjemnou pasažérkou do bezpečí a dívčinka dost obrátí a přestane se frnět, takže film poskytuje docela dobrou zábavu. Ve filmu dále hraje R. Arquettová, J. Warden, S. Wanamaker a další, vznikl v roce 1985.

Táta v sukni

2006-11-21T09:27:00.000-08:00

Jedna z komedií, která se už pomalu stává klasikou, to je podle mne americký film Táta v sukni. Když dabingový herec Daniel ztratí ze dne na den práci a nepříliš zodpovědně toho využije, aby uspořádal bujarou narozeninovou oslavu svému synovi, manželku to naštve natolik, že sahne k rozvodu. A ani si to nevyčítá, vždyť Daniel je nemožný! Jenomže on je také milujícím otcem a zdrtí ho nařízení soudu, podle kterého se může se svými třemi dětmi stýkat jen podle přesně vymezeného harmonogramu a to dost sporadicky. A protože jeho bratr je skvělý ve vymýšlení filmových masek a převleků, poradí si - a vloudí se do bývalého domova coby obsatožní paní Doubtfireová, vychovatelka a hospodyně. Předpokládám, že kdo film viděl, tomu teď při vzpomínce na jednotlivé scény cukají koutky úst ve smíchu. A pro ty kdo ne dodám, že poněkud extravagantního Daniela, tátu v sukních, paní Doubtfireovou, hraje Robin Williams. Herec, který nezáří ani sexuální přitažlivostí ani vrozenou genialitou, ale na žebříčku amerických filmových hvězd rozhodně má své místo. Humorné scénky v jeho podání jsou totiž opravdu k popukání. Zvlášť když se v roli jeho svědomité manželky blýskne Sally Fieldová a coby její staronový nápadník cení zuby mužně přitažlivý Pierce Brosnan. Že si za těchto okolností udrží lásku k tátovi děti není až tak podivné, ale když se nakonec zdá, že i máma je ochotná rozpad rodiny ještě přehodnotit...

Terminátor II

2006-11-11T03:21:00.000-08:00

Filmových žánrů je dnes tolik, že člověk nestačí koukat. Hranice mezi nimi bývají velmi úzké, často se úplně stírají, žánry se prolínají, dalo by se tvrdit, že doplňují... nemusím vědecko-fantastické thrillery. A nemusím Arnolda Schwarzeneggera. Existuje ale jedna výjimka. Film, kde se spojuje můj neoblíbený žánr s mým neoblíbeným hercem - a přesto ho pokládám za zdařilý. Je to Terminátor II, který jsme měli včera večer příležitost vidět na televizních obrazovkách. Podala jsem si k noze lahvinku vína a dívala jsem se. Je to totiž velmi pěkně udělaný film. Některé triky jsou už dnes zastaralé a díváme se na ně s úsměvem, ale to nemění nic na faktu, že tu režisér James Cameron podal důkaz o dobře odvedené práci. A samotný příběh o dvou strojích vyslaných z budoucnosti, z nichž jeden má zabít a druhý naopak chránit malého chlapce, který se jednou stane vládcem světa - to je příběh z oblasti pohádek a tak to celé vražedno s věčně střílejícími monstry poněkud zjemňuje. Jen pro informaci, proč jsou některé triky už zastaralé - technika jde rychle kupředu a film byl natočen v roce 1991. (fotka je z obalu blue ray vydání)

Třetí princ

2006-11-05T12:10:00.000-08:00

Blíží se Vánoce a s nimi pravidelný televizní pohádkový maratón. Mnoho lidí kolem mne už na to nadává, protože repertoár je skoro jasně daný a dlouhá léta omílaný, což každého jistě nepotěší. Já se těším. Skoro jistě zase některá z televizních stanic odvysílá pohádku Třetí princ. Ta mi sedne. Je pohádková svým vyprávěním, je v ní tajemno, napětí, pohádkové téma "všeho do třetice." Pohádkoví rodiče Jana Hlaváčová a Luděk Munzar jsou ohromní a princové Jaroslav a Jaromír v podání Pavla Trávníčka přímo neodolatelní, oba mají svůj šmrnc a švih. Libuše Šafránková ve dvojroli princezen z Diamantových hor je líbezná víc než kde jinde, se svým mírně pokřiveným úsměvem, který rozbíjí pokus o klasickou krásu. Vzpomínám, jak jsem před léty viděla tento film poprvé a pořád jsem čekala, kdy kdo vysvobodí nejstaršího prince z Říše lva a konečně se objeví fešný pan Bartoška. V tom punktu ale nic, tandem Trávníček - Šafránková obstarali to vysobozovaní podle svého a Bartoška se mihl až na závěrečné svatební hostině, kdy jsem jen polkla: "Co je tohle za kravskou pohádku, pod rouškou klasiky moderna, či co? Nevěsty jsou dvě, princové tři..." než vzápětí i vypravěč připustil totéž a uvedl děj na pravou míru s vysvětlením tak roztomilým, že dodnes poznamenalo náš rodinný život. A úsloví " královské dělení" je u nás pojmem dodnes!

To je vražda napsala!

2006-11-01T09:12:00.000-08:00

Angela Lansburyová je výborná herečka. Vím to už dávno, ačkoli američtí producenti si toho dlouhá léta až tak vědomi nebyli a obsazovali ji většinou do malých roliček. Možná za tím stál fakt, že Lansburyová nikdy nevypadala jako hloupoučká sexbomba a dokonce ani svým klidným soukromým životem sk sobě nepřitahovala pozornost. Přesto se proslavila - kupodivu v televizním seriálu To je vražda, napsala, kde představuje slavnou spisovatelku detektivek. Ta ať se vrtne kamkoli, tam narazí na nějaký zločin a její činorodost jí nedá, aby i proti vůli policie nepomáhala s vyšetřováním. Nevím, zda je to náhoda, ale takovou energickou dámu, která se plete vyšetřujícím tak trochu do řemesla, představovala i ve filmu Rozbité zrcadlo, z roku 1980. A ne ledajakou dámu, ale přímo "detektiva v sukních", slečnu Jane Marplovou, kterou stvořila slavná autorka detektivek Agatha Christie. Lansburyová zůstává v tomto příběhu jako nenápadná stará dáma poněkud na okraji, jak to má být, ale přece jen ona nakonec první pochopí, kdo vraždil a proč. A přitom to vůbec není jednoduché v napjatém ovzduší kolem producenta a slavných filmovách hvězd, když motiv není ale vůbec patrný!

Hraběnka z hongkongu

2006-10-28T13:05:00.000-07:00

Jak se tak probírám svojí filmografickou sbírkou, padly mi oči na titul Hraběnka z Hongkongu. Je to poslední film Charlie Chaplina a aby se s letitou kariérou rozloučil skutečně s parádou, tentokrát si sám napsal scénář i hudbu, film zrežíroval a také si v něm zahrál roli lodního stevarda. Protože příběh se odehrává celý na lodi. Hlavní hrdinkou je ruská dívka Nataša, kterou chtěli donutit v Hongkongu k prostituci. Vyřešila to útěkem na výletní loď, jenomže nemá lístek a jako černá pasažérka se musí skrývat. Schovává se v kajutě zámožného Ogdena ( kterého představuje mladý Marlon Brando) a když je objevena doufá, že mladého fešáka svým šarmem donutí, aby jí pomohl dostat se do Ameriky. Ogden se snaží odolávat, jenomže ani on není imunní proti šípu Amorovu. Jestliže se do příběhu vplétá ještě náladová stará dáma (kterou v úloze skutečně maličké bezvadně nahodila Margaret Rutherfordová, známá tehdejším českým divákům také jako slečna Marplová z filmu To je vražda, řekla), Chaplinův syn Sydney nebo Tippy Hedrenová coby panička chladně nos zdvíhající, je o zábavu postaráno.

Šíleně smutná princezna

2006-10-25T09:48:00.000-07:00

Už jsem se tuším zmínila, že mám moc ráda české pohádky. Nejvíc si vždycky rochním o vánocích a okolo Nového roku, protože to všechny televize takové pohádky opráší a přímo spolu soupeří, kdy a kde budou kterou z těch mých oblíbených vysílat. A já nemohu vynikat v kuchyni, musím se dívat. Jedna pohádka se ale nevím proč ve Vánoční koncepci nějak nelíbí. A to je Šíleně smutná princezna. Příběh plný legrace, smíchu a krásných písniček. Helena Vondráčková a Vašek Neckář coby sobě zaslíbená královská dítka jsou prostě k sežrání, stejně jako tatínkové králové, věčně nadurděná chuva Stelly Zázvorkové nebo Petr Kostka jako koktavý bavič Kokoška. Výroky jako "To neumím ani číst - a mám to koktat!" nebo princovo "Krávu má zaparkovanou za parkem, ale jinak je eňo ňuňo" jsou u nás jako přirovnání k určitým situacím často ve slovníku, stejně jako "Chopte se mne, pochopové!" či objevné princovské "Že on to nečet?" nebo vtípeček :"Cože? celé království a půl princezny?" V pohádce naprosto neruší mírový motiv dvou horlivých mláďat, zatímco zlovolní a poťouchlí rádcové rozpoutávají jen problémy a války. Z hlavy si bohužel nevzpomenu, kdo skládal k filmu hudbu, byl to prý velmi talentovaný mladý skladatel a zdejší malé poměry mu byly tak malé, že zmizel do zahraničí. Co se s ním stalo netuším a moc mne to mrzí. Možná se stal slavným a sbírá Oscary pod změněným jménem, možná někde umývá nádobí, každopádně je škoda, že neskládá tady.

Vražedné alibi

2006-10-23T09:24:00.000-07:00

Jak jsem tak hleděla do týdenního televizního programu, padlo mi do oka, že se má co nevidět na obrazovce objevit film Vražedné alibi. Proč ne, já ho viděla ještě jako premiéru v kině a velice se mi líbil. Faktem je, že asi zejména proto, že hlavní roli má Sean Connery a pro toho já mám slabost, je to výborný herec a i na stará kolena zatraceně zajímavý a přitažlivý fakt. Ale filmový příběh tentokrát také stojí za to. Když stará černoška požádá Paula Armstronga, aby se ujal případu jejího odsouzeného vnuka, Armstrong netuší, jaký dopad to bude mít na něj i na jeho rodinu. Černý mladík Bobby byl před osmi roky odsouzen za znásilnění a vraždu bílé dívenky, jeho příbuzní jsou ale přesvědčeni, že čin nespáchal, že je pouze nevinnou obětí kvůli barvě své pleti. Armastrong svědomitě pátrá po důkazech, které by mohli nevinného mladíka konečně osvobodit a toho cíle nakonec dosáhne. Zdálo by se, že příběhu je konec a to ve stylu " konec dobrý, všechno dobré." Jenomže tak tomu nemůže být u filmu, který bývá označován jako thriller. Proč? Vím, ale nepovím! To tak! Dívejte se ve středu od 22.10 na Primu - ale jakmile
bude černý Bobby osvobozen, dejte si pozor - za chvíli se začnete bát!

Romulus a Remus

2006-10-18T09:47:00.000-07:00

Je to už hodně dávno, co jsem viděla poprvé film Romulus a Remus. Natočen byl v roce 1961, k nám se dostal o několik let později a já ho neviděla v premiérovém biografu, ale o prázdninách, v malém plesnivém vesnickém kinu, kde se pubertální chuligáni chechtali a rvali. Tomu naštěstí zabránil jeden statný chlápek, místní hajný. Nechal rozsvítit, rváče a výtržníky z předních řad včetně několika příslušníků etnických menšin energicky vyházel ven na nevydlážděný dvorek a mohlo se skutečně začít. Film se potom rozvíjel s náležitým dějem podle dávné pověsti, pastýř vylovil z doupěte vlčice dva chlapce, dvojčata, vychoval je ve statné chlapce a prozradil jim, že jsou dětmi královny Sylvie a boha. Mladíkům bylo předurčeno, aby založili město Řím, pro věčné sváry a neshody se však vládcem může stát jen jeden z nich. V poslední rozhodující půtce je nakonec Remus zabit Romulovou rukou a Romulus se ujímá velení po boku své krásné a statečné manželky. Před maličkým venkovským plátnem jsme nikdo ani nedýchal a film měl jen jedno přerušení ve velmi zajímavé pasáži, kde se Romulus seznámil se svojí pozdější manželkou Julií. Filmový pás se patrně přetrhl a nekonečné minuty se ozývaly jen divné zvuky a nic - než zasáhl tentýž hajný, co na začátku a šel se poohlédnout, kdeže vězí promítač. Po dalších nekonečných minutách zablikal znovu nastavený film a než se zhaslo, hrdina večera se poškrábal na hrudi a na adresu promítače prohlásil: "Už to bude dobrý, to von jen vzdau krmil slepice. "
S takovými vložkami byste si nevychutnali ani film ověnčený samými Oscary! Naštěstí mne na něj naši vzali znovu, když jsme se vrátili z letního pobytu. V hlavních rolích se objevili: Scott Reeves, Gordon Scott a Virna Lisiová.

Perinbaba

2006-10-16T10:43:00.000-07:00

Co takhle dát si pohádku? V pohádkách jsme mistři my, jen si vzpoměňte na klasickou Pyšnou princeznu nebo Tři oříšky pro Popelku! Ale pravda je taková, že když Juraj Jakubisko natočil před léty svojí Perinbabu, výrazně se i k tak k půvabným pohádkám přiblížil. Proč byl film kddysi uváděn pod původním slovenským názvem, když jakékoli jiné tituly bylo zvykem překládat, to nechápu. Asi proto, že jak byste to vlastně přeložili? Baba je babka, česky jako slovensky a že slůvkoůperinů má v tomto případě něco společného s peřinou, to by napadlo i značného nedovtipu, když ve filmu vystupuje laskavá kouzelná stařenka, která občas přetřásá svoje peřiny a na světě v tu chvíli začne sněžit. Leda tak Babička s peřinou nebo něco v tom duchu a uznávám, že to by bylo hodně pitomé. V titulní roli se objevila slavná italská herečka, manželka režiséra Frederica Felliniho, Giulietta Masina. Na tom nebylo zase až tak nic divného, film se natáčel v koprodukci Německa a Slovenska a měl hojnou účast zahraničních herců. Masina ztvárnila svojí Perinbabu jako jednu ze svých posledních rolí. Zemřela v roce 1994, krátce po svém manželovi, kterého označovala za svého nejlepšího přítele. Vedle spousty krásných tragikomických rolí tu po sobě nechala i kouzelnou pohádku - jen škoda, že ten film se od té doby nepromítal a i jinak jako by se po něm země slehla.

Zatímco jsi spal

2006-10-11T11:46:00.000-07:00

Kdo máte rádi filmy s humorem a přitom romantické, nevynechte příběh s názvem, který většinou nacházím psán v podobě Zatímco jsi spal. (Moje dávná výchova se mi zmítá až ve střevech, protože podle vzdělání, kterého se mi kdysi dostalo by to mělo znít Zatím co jsi spal - ale to ponechme stranou). Jde o příběh, ne o pravopis. A příběh je to rozkošný: Lucy prodává v maličké kukani jízdenky chicagské nadzemky a přitom sní o veliké a silné lásce, která ji jednou potká. Kéž by se do ní zamiloval ten atraktivní mladý muž, co si u ní kupuje jízdenku každý den! Je si jistá, že ona sama je do něho nesmírně zamilována. Ovšem zázraky se nedějí, on se o ni nezajímá ani trošku! A pak ho jednou přímo před jejíma očima přepadnou dva lupiči a ona mu zachrání život. Mladík Peter je v bezvědomí, odvezou ho do nemocnice a Lucy - jen aby získala informaci o jeho zdravotním stavu - se vydává za jeho snoubenku. To ovšem zaslechne početná Peterova rodina... Co se asi stane, když se před Lucy objeví zdaleka ne tak atraktivní a úspěšný Peterův bratr Jack...To by jen zabedněnec nepochopil, název filmu to sděluje zcela jasně!

Wyatt Earp

2006-10-09T11:45:00.000-07:00

Než se Kevin Costner zbláznil a začal točit tak podivné filmy jako Vodní svět a Pošťák, objevil se i v dílech, které stojí za zmínku. Ne, já toho chudáka nekritizuji, já mu dokonce rozumím. Když se v Tanci s vlky dočkal závratného úspěchu, došel k myšlence, že je na čase si splnit své sny a začal točit (a bohužel hlavně financovat) projekty, které mu nějakým způsobem šly od srdce. A ona se při pozorném sledování těch příběhů tu a tam zajímavá myšlenka najde. Ve všem bývá něco dobrého, jak říká Mach a Šebestová. Já Kevina Costnera ovšem mnohem víc ocenila například ve westernu Wyat Erp. Je to zfilmovaný příběh o jednom z nejslavnějších amerických šerifů, který začínal svoji kariéru jako pistolník, aby nakonec vedl tažení rpoti zločineckým bandám. Costner je v tomto filmu nejen přirozený (to on je před kamerou vždycky, je to prostě profík), ale zkrátka - právě tahle role mu podle mne ohromně "pásne." V dalších rolích se vedle něj ve filmu z roku 1994 objevil Gene Hackman, Dennis Quaid nebo Isabella Rosselini.

Tělo Diany

2006-10-04T12:23:00.000-07:00

Napadá mne zavzpomínat na francouzský film Tělo Diany. Kritiky filmu byly tenkrát v českém časopisu Kino nevalné, prý se nejedná o žádné veledílo a třebaže v něm hraje slavná Jeanne Moreau(ová), ani ona tu nemá takovou roli, aby divákům nějak zvlášť utkvěla v paměti. A vidíte, já jsem možná výjimka, ale mně tenhle film v paměti utkvěl! Nejen proto, že jeho části se natáčely u nás, na tehdy slavném Barrandově, ale kvůli příběhu samému. Je to drama žárlivosti, zdánlivě snad naivní, ve skutečnosti ale opravdu dramatické, možná předchůdce mnoha pozdějších amerických thrillerů. Mladá návrhářka Diana pozná snílka Juliena, zamilují se a vezmou se. Brzo ale Julien začně manželku podezírat, že je mu nevěrná. A jako naschvál mu padne do rukou novinový seriál, kde mladý básník zoufale miloval nevěrnou dívku a nakonec se rozhodl ji zabít. Julien začne uvažovat o stejném řešení. Odveze Dianu na místo, kde byli kdysi šťastni a nad skalními útesy v hustém lese vytahne pistoli. Ne, tentokrát náhodného čtenáře mých vzpomínek nebudu napínat slovíčky " posuďte sami, podívejte se," to by asi bylo těžké. Ten konec dopovím sama. Diana s Julienem zápasí a nakonec ho srazí se skály. Julien umírá a ona se svého činu hrozí, ale přesto se cítí osvobozená a volná.

Shrek

2006-10-02T08:42:00.000-07:00

Pokud máte rádi animované filmy a chcete se zasmát s pohádkovými bytostmi a zažít nečekané rozuzlení, doporučuji vám americký film Shrek. Vznikl v roce 2001 a myslím, že od té doby udělal radost spoustě diváků po celém světě. Co se týká příběhu, začíná tím, že několik vesničanů chce vypudit z jeho chaloupky zlobra Shreka. Nepodaří se jim to, ale na druhé straně vládce oné končiny, zlý lord, vyzvídá na kouzelném zrcadle, kde by sehnal vhodnou nevěstu. Vyděšené zrcadlo mu nabídne hned tři a lord si vybere začarovanou krásnou Fionu, princeznu. A když se k tomu nachomýtne Shrek, lord si ho pošle pro nevěstu jako pohůnka. Kdyby Shrek neměl vtipného oslíka, možná by svůj úkol ani nezvládl, protože princeznu Fionu hlídá veliká dračice. Nakonce jí ale všichni tři utečou a Shrek vede Fionu k ženichovi. Po cestě se do ní sám zamiluje, což ho rmoutí. Krásná princezna přece nemůže opětovat lásku neohrabaného zlobra. Jenomže princezna je zakletá a každou noc se mění. Kletba samozřejmě pomine, ale až... ne, neprozradím všechno! Podívejte se na film, prosmějte se všemi jeho parodiemi a na konci budete v obraze jako já!

Záhadný Hektor

2006-10-01T05:44:00.000-07:00

Docela se slehla zem po filmu Záhadný Hektor. Přiznám se, že nebýt mé rozsáhlé sbírky filmových výstřižků, nevzpomněla bych si na něj ani já. Přitom, jak jsem se tak probírala jeho složkou a připomněla si děj, byl dobrý. Vyrobila ho tehdejší NSR, vtipně jsem si nepoznamenala, ve kterém roce, ale tuším že to mohlo být tak okolo roku 1970. Námět vznikl podle knihy Edgara Wallace "Čaroděj", patrně jako odezva na jiní zfilmované wallaceovky té doby. Když sekretářka v jkedné advokátní kanceláři vyslechne tajný hovor svého šéfa, netuší, že bude vzápětí zavražděna. Tím má inspektor Higgins nový případ a jeho snoubenka Elis důvod k nespokojenosti. Brzo vyjde najevo, že zabitá byla sestrou jistého Hektora Miltona, kterému ve Scotland Yardu přezdívají Čaroděj. Nelze ho totiž polapit, nikdo neví, jak vypadá. Neúprosný mstitel křivd a bezpráví vykonává svoji pomstu na lumpech a zločincích, jenomže zákon je zákon, že ano? A tak se inspektor Higgins snaží. Divákovi ale není k necti, když drží palce záhadnému Hektorovi a ten také nakonec unikne. Možná proto byl film zatlačen do pozadí, že nabízel jiný úhel pohledu na zločince a na zákony. A tak mu nepomohlo ani to, že ho rutinně natočil známý režisér spousty zfilmovaných mayovek - Alfred Wohrer.

Slasti Otce Vlasti

2006-09-25T09:34:00.001-07:00

Slasti otce vlasti - to je film, který si většinou připomenu, když je někde zmínka o Noci na Karlštejně. Ústřední dvojici totiž ztvárňuje Jaromír Hanzlík a Daniela Kolářová, tentokrát ovšem nikoli v rolích pana Peška a jeho snoubenky Aleny, nýbrž coby mladinký markrabě moravský Karel, pozdější Karel IV. a jeho mladá první manželka Blanka. Film, i když byl laděný trochu do komična, nedosáhl zdaleka takového úspěchu jako klasika - Noc na Karlštejně, nicméně i po létech potěší. Příběh pojednává o období, kdy se pozdější veliký panovník bouřil proti vlastnímu otci, protože byl se suverenitou mládí přesvědčen, že sám by to dokázal mnohem lépe. Pantatínek Jan Lucemburský si ovšem nenechal foukat do kaše, podnikavého syna pro jistotu uvěznil a bylo zapotřebí pádného důvodu, aby ho z vězení zase propustil. Ještě na závěr bych zmínila, že roli Jana Lucemburského si s potěšením střihnul Miloš Kopecký a že režisérem filmu byl Karel Steklý.

Velké manévry

2006-09-21T09:06:00.001-07:00

Máte rádi Gérarda Philipa? Já velmi! A předpokládám, že ačkoli tento francouzský herec zemřel 23.11. roku 1959, mnoha divákům ještě nevymizel ze srdce. Kdo by nepamatoval roztomilého Fanfána Tulipána, který sní o princezně a trápí proto hezkou Ginu Lollobrigidu? Po létech přišla na svět remake tohoto filmu, ale promiňte mi, ačkoli tvůrci ten původní nestydatě obšlehli skoro scénu po scéně, ten první měl větší šmrnc! Dnes bych ale ráda vzpoměla na Gérarda Philipa coby lehkomyslného Armanda de la Verne ve filmu Velké manévry. Philipe si tam tenkrát zahrál po boku Michéle Morganové a mihla se i mladičká, své pozdější podobě naprosto nepodobná Brigitte Bardotová. Je to příběh mladého poručíka, který cynicky svádí ženy jednu za druhou a jednou se dokonce s přítelem vsadí, že v určitém termínu svede první, která tohoho večera vstoupí do místnosti. Krásná Marie-Louisa je již zralá žena, ve společnosti poněkud znevýhodněná odhalením, že je rozvedená, což v oné době zavání skandálem. Armand se jí podle sázky dvoří jako tolika před ní a ona se do něj zamiluje. On do ní ovšem neplánovaně také. Na světlo však nevhodně vypluje důkaz o jeho sázce a všemu je konec. V předvečer odjezdu na velké vojenské manévry Armand Marii Louisu navštíví a pokorně se jí ze všeho vyznává. Prosí o odpuštění - a nechť je tím odpuštěním to, že zítra časně ráno, až bude pluk opouštět město, odhrne jeho milá na svém okně záclonu. Na druhý den do poslední chvíle vzhlíží k oknu s nadějí - záclona však zůstává zatažená. Marie Louisa shlíží dolů a pláče. Miluje Armada, je přesvědčena, že jí nelhal, že i on ji skutečně miluje - ale zároveň ví, že jejich láska nemá naději, protože po tom co o něm ví by mu nikdy nedokázala úplně věřit.

Tygr a kočička

2006-09-17T05:04:00.000-07:00

Tygr a kočička - to je roztomilá komedie, kterou před mnoha léty (konkrétně v roce 1967) natočil zkušený italský režisér Dino Rissi. Vittorio Gassman v ní hraje solidního pana Francesca, který poněkud ztratí hlavu z toho, že se v pětačtyřiceti létech stane dědečkem. No a protože v jeho blízkosti se vyskytne studentka Carolina, je vcelku jasné, že stárnoucí pán chytí druhý dech a sám sobě se pokusí dokázat, že vlastně tak starý není. Studentku a náročnou milenku, která zmateného muže málem přivede do záhuby si s chutí zahrála Ann Margetová, do té doby u nás známá hlavně z filmu Dostavník, což byla nová verze slavného Přepadení. Film Tygr a kočička poskytne skoro dvě hodiny dobré zábavy, bohužel, nějak se na něj zapomnělo, pokud vím, na kazetě nevyšel a ani v televizi ho snad nikdy nedávali.

Čekej do tmy

2006-09-13T09:24:00.000-07:00

Čekej do tmy. Dobré zboží se chválí samo! Když to řeknu jako příměr k filmu, bude to asi znít směšně, ale přesto je to tak. Míním film Čekej do tmy. Natočil ho v roce 1967 režisér Terence Young s Audrey Hepburnovou v hlavní roli. Jejího protivníka představuje Alan Arkin a manžela Efrem Zimbalist. Ostatní postavy jsou tam vysloveně za křoví, ale dotvářejí celkový děj. Napínavý příběh se točí kolem panenky, nacpané heroinem a propašované přes hranice. Dojde k vraždě a panenka se náhodou dostane až do rukou slepé Susy. Jenomže to zjistí psychopat Roat, který se chce heroinu zmocnit a neváhá usilovat ženě o život. Mistrovství příběhu spočívá v tom, jak nevidomá žena postupně chápe svoji situaci a na závěr dovede ze své osobní tragédie vytěžit rozhodující výhodu. O tom, že film je skutečně dobrý podle mého svědčí i fakt, že se téměř třicet let po svém vzniku ocitl ve špičkové kvalitě na videokazetě.

Na sever Aljašky

2006-08-15T04:57:00.000-07:00

Nedavno dávali v televizi western s Johnem Waynem - Rio Bravo. Není to špatný film, ale dost mne zamrzelo, že místo toho nesahli po jiném jeho filmu, Na sever od Aljašky. Střílečky a rány pěstí jsou v obou, ale zmíněná Aljaška navíc nepostrádá komické prvky a milostnou zápletku v takové síle, že klasické dobrodrůžo velmi příjemně vyvažuje. Dva nerozluční přátelé spolu dolují zlato a když jim štěstěna začne přát, požádá Jack Sama, aby dojel do města a přivezl jeho snoubenku Jeanettu. Dívka však dávno ztratila trpělivost a je provdána. Jack tuší, že přítel bude zuřit. Aby scénu poněkud oddálil, zastaví se kdesi na skleničku. A tam potká tanečnici zvanou Motýlek. Sama napadne šílená myšlenka, že ji Jackovi dohodí místo Jeanette a přemluví dívku, aby jela s ním. Jack o dívku ani trochu nestojí, třebaže se dost podobá jeho falešné snoubence. Zato se do ní na smrt zamiluje Samův mladý synovec Billy a kvůli ní páchá jednu hloupost za druhou. Dívka Motýlek je však od prvního okamžiku zamilovaná do mužného Sama. A ten zase nestojí o ní. Do toho zlosyné usilují o majetek zlatokopů! Když se v táboře objeví četa vojáků, je Motýlek rozhodnutá vrátit se s nimi do města, jakmile však odjede, Sam si konečně uvědomí, že ji má rád... V roli Sama září John Wayne, jeho přítele Jacka představuje Steward Granger, dívku Motýlka ztvárnila herečka, která vystupovala pouze pod jménem Capucine, ve skutečnost Capucine Simone. Film vznikl v roce 1960 v režii Henry Hathawaye a na rozdíl od mnohých filmů, s jejichž nákupem tehdejší panstvo váhalo, v našich kinech se objevil dost brzo poté.

Letopisy Narnie

2006-08-05T01:11:00.000-07:00

Pokud máte rádi filmy typu Nekonečný příběh, určitě vás okouzlí zfilmované Letopisy Narnie. Fandové na fantasy žánr budou asi vědět, že literární předlouhu napsal C.S.Lewis a že děj rozvinul hned do sedmi svazků. Film je ztvárněním dílu nazvaného Lev, čarodějnice a skříň. Příběh vypráví o čtyřech sourozencích, které maminka za války vypraví z ohroženého Londýna do rozlehlého domu na venkově, k poněkud výstřednímu starému profesorovi. Jednou objeví nejmladší Lucinka při hře na schovávanou velikou skříň, jejímž prostřednictvím lze vstoupit do tajemné ledové říše Narnie. Spřátelí se s chlupatým Faunem, který jí prozradí, že nekonečnou zimu Narnie způsobila zlá čarodějnice. A co hůř, bílá Jadis ví, že v jejím světě se mají objevit lidé a všem obyvatelům pod přísným trestem nařídila, aby je dopravili do jejího zámku. Hodný Faun Lucinku nevydá a honem jí raději vyvede k průchodu zpět na zemi, doma ale sourozenci děvčátku jeho nevšední zážitek nevěří. Nakonec se však všichni v Narnii octnou s dovědí se o dávném proroctví, které praví, že pouze dva synové Adama a dvě dcery Evy mohou svrhnout zlou Jadis z trůnu a říši vrátit původní nezamrzlou podobu. A tak se Petr, Zuzana, Edmund a Lucinka do nelehkého úkolu pustí, ačkoli vědí, že jim jde o život. Kdo se bílé čarodějce postaví, toho promění v kámen. Čtyři sourozenci ale nejsou na svůj úkol sami. A protože v říši fantasy je možné všechno, nikoho nepřekvapí, že jim pomáhají mluvící zvířátka, že čarodějčinou vojenskou kohortou je vlčí smečka a dokonce ani to, že dlouho zmiňovaný silný a hrdý válečník Aslan je obrovský moudrý lev. Právě jeho Jadis podlými kouzly kdysi připravila o trůn Narnie, který může získat zpět pouze za přispění lidí.

Scaramouche

2006-07-27T09:14:00.000-07:00

Scaramouche - říká vám to něco? Je to francouzský film z roku 1963. Tehdy velmi populární Gérard Barray představoval záletného herce z potulné komediantské společnosti, který však je ve skutečnosti markýzem, jemuž by po právu mělo patřit veliké jmění. Protože o ně jej připravil úskočný příbuzný, mladík musí vybojovat mnoho soubojů a projevit nemálo kombinačních schopností, než se mu podaří odhalit, jak se to všechno kdysi dávno odehrálo. Samozřejmě, podvodník je usvědčen a zabit a co víc, novopečený markýz tak může konečně získat krásnou šlechtickou dcerku Dianu, která ho nezištně milovala už jako obyčejného komedianta. Vedle Gérarda Barray, který představuje Roberta la Fleur, herce s přezdívkou Scaramouche, hraje Dianu Michéle Girardonová a zlotřilého markýze de la Tour, který zabral Robertovo místo, hrál rovněž tehdy značně populární Alberto de Mendoza. Výpravný film vznikl za spolupráce Francie a Itálie. Nevím, proč televize v dnešní době vytahuje všechny možné filmy podobného žánru - a mnohé méně zdařilé - a Scaramouche zavrhla. Patrně to má něco společného s vysílacími právy, ale pro diváky je to škoda, věřím, že film by si i dnes své diváky našel.

Vrchní prchni

2006-07-20T09:07:00.003-07:00

Tak jsme včera opět shlédli televizní reprízu filmu českého filmu Vrchní, prchni! Kolikátou už? Přiznám se, že to nepočítám a pokaždé se spokojeně uvelebím do křesla a bavím se, jako ve všedním životě nikdy. Příběh těžící z faktu, že si chudý knihkupec Vrána přivydělává coby falešný vrchní má tolik zábavných zvratů, že se nemohu nesmát. Soused v podání Zdeňka Svěráka je kouzelný, Libuška Šafránková jako manželka Vránová má své sladké chvíle i grády - jen si vzpomeňte na tu facku, kterou manželovi ubalí, když ho soused přivede představit coby cizího pana inženýra z hor. Naprosto neodolatelný mi ale od prvního podívání v té roli vždycky připadal Josef Abrhám. Člověk v jeho podání přímo vidí pohledného chlápka velkých ambicí, kterému osud přiřknul malost a klotový plášť a tak se s tím snaží vyrovnat po svém, byť i způsobem nepoctivým. Zvláštní je, že role prý byla původně psaná přímo "na tělo" pro Petra Nárožného. No, nevím... snad mi to pan Nárožný odpustí, nejen že si vážím jeho hereckých výkonů, ale miluji ho snad v každé roli - ale coby falešný vrchní se mi líbí Josef Abrhám a nikdy bych na tom nechtěla nic měnit - howgh.

babička

2006-07-15T09:42:00.000-07:00

Snad žádný film by se tak nehodil k významným státním svátkům, jako film Babička. A proto mi dělá radost, že jej na televizním programu v ty dny vždycky někde objevím. Klasický příběh, zfilmovaný podle naší národní spisovatelky Boženy Němcové! Jistě ne každý ve škole Němcovou ocenil a mnohým to zůstalo do dospělosti, ale i kdo není vysloveně patriot, ocení příběh z dávných časů, o moudré vesnické stařence. O adaptaci podle slavného románu se - pokud vím, pokusili dvakrát. A i když to nebývá vždycky pravdidlem, výsledek byl v obou těchto případech výtečný. Abych jmenovala jen namátkou, v novější verzi v režii nedavno zesnulého pana Moskalyka ztvárnila ústřední postavu národní umělkyně Jarmila Kurandová, Barunku mladinká Libuše Šafránková a Viktorku Libuše Geprtová, na ty ostatní si jaksi nevzpomínám. Asi jsem staromilec, ale dávám přednost té první verzi, možná jen ze soukromého sentimentu. Babička Terezie Brzkové, to je moje vlastní prababička, jak si ji dodnes pamatuji, i když zemřela, když jsem byla ještě malá. Naprosto nechápu, jak je možné, že film objevil paní Brzkovou teprve až v jejím zralém věku, jak jsem se někde nedávno dočetla. Viktorka Jiřiny Štěpničkové mi připadá dokonalá a tajemný černý myslivec Gustav Nezval také nemá chybu.
Nejvíc mi ale přirostla k srdci Barunka Nataša Tanská, přesně tak jsem si při četbě Babičky Barunku představovala. Myslími, že tento film si své diváky vždycky najde - a pravděpodobně tak přežije mnoho modernějších trkáků a krváků, které vznikly jen pro zábavu.

Tygr sedmi moří

2006-07-09T05:47:00.000-07:00

Kdysi u nás běžel film Tygr sedmi moří. Nechápu, jak mohl prorazit socialistickým kordónem cenzorů až na filmová plátna, protože v sobě snoubil vše, co bylo s tehdejším režimem neslučitelné. Jde o dobrodružně - romantický příběh prostého námořníka Roberta Surcoufa, který je nucen se z lásky ke krásné a zámožné Marie Catherine domoci majetku co nejdřív a získává tudíž korzárský dekret. (Jinými slovy se tedy stane pirátem ve službách krále, kterému odevzdá nemalý podíl na kořisti, toť synonymum korzára). Surcouf se nejen osvedčí v roli kapitána lodi, hbitě se zhostí i role intrikána - samozřejmě, za pomoci krásných a nebezpečných žen - aby se nicméně na konci filmu vrátil do náručí Marie Catherine. Roberta Surcoufa představoval tehdy velmi populární francouzský herec Gérard Barray (u nás známý jako D´Artagnan z jedné verze Tří mušketýrů, z filmů Scaramouche, Pyramida boha slunce či Kapitán Fracasse). Milovanou Marii Catherina mu (dosti nudně) zahrála Geneviéve Casil, milenku Margaret Antonella Lualdi v plném rozkvětu. Film vznikl v koprodukci Francie a Itálie a jako režisér je uváděný Sergio Bergonzelli. Po létech jsem se dověděla, že film nezůstal jedináčkem, u nás na televizních obrazovkách bylo promítané i jeho volné pokračování. Ten původní titul asi nebyl kdysi přeložen věrně, dnešní filmografie jej zmiňuje jako "Pán sedmi moří" a ono volné pokračování pod titulem "Pod vlajkou tygra". Po létech jsem viděla oba a netvrdím, že jde o vlivná či hodnotná díla, ale dodnes si pamatuji namaskárovaný pohled Antonelly Lualdi ve scéně " Tančíte, pane korzáre?" A odměřený, skoro blazeovaný pohled Gérarga Barraye: "Nikoli, pan korzár netančí!" Tak ovšem zněl dialod v prvotních českých titulcích. Později tento francouzský esprit vypáchl doa neznáma, aby uvolnil místo chválenému českému dabingu

Syn kapitána Blooda

2006-06-26T09:03:00.000-07:00

Nedavno jsem si nějak v rozhovoru náhodně připomenula film Syn kapitána Blooda. Kapitán Blood je hrdinou knihy Rafaela Sabatiniho a na motivy této knihy vznikl kdysi film, kde hlavní roli hrál tehdejší idol ženských srdcí, Errol Flynn. A když dospěl jeho syn Sean, kdosi dostal nápad natočit volné pokračování s ním. Jedná se o samostatný příběh, i člověk, který nikdy nečetl knihu a neviděl předchozí film rychle pochopí, že kapitán Blood byl původně lékař, který se nechtěně stal pirátem, posléze se rehabilitoval, stal se guvernérem Jamajky a oženil se s krásnou Arabellou. Na začátku druhého příběhu je Arabella již stárnoucí matka mladého syna, který chce poznat svět a vydává se na moře v otcových stopách. I on se zaplete do dobrodružství, na krátkou dobu se stane pirátem a získá lásku mladičké Abby. Matka se mezitím dostane do potíží vinou současného guvernéra, syn Robert jí spěchá na pomoc i s celou svoji posádkou a náhodou se objeví na ostrově v pravý čas, ničivá bouře a zemětřesení smete město ... Jako v každém filmu tohoto žánru všechno dopadne dobře a mladí se za asistence matky šťastně zasnoubí. Na výrobě filmu se podílela Itálie a Španělsko, vznikl v roce 1962. Roli Roberta Blooda, jak už jsem uvedla, hrál Sean Flynn, mladý nadějný herec, kterému ani jeho slavný původ nezajistil štěstí - 6.4.1970 padl v Kambodži, bylo mu necelých 29 let. Abigail řečenou Abba představovala herečka Alessandra Panaro (známá i jako Rosita z filmů Poklad Aztéků a Pyramida boha Slunce).

Honba za diamantem

2006-06-21T08:32:00.000-07:00

Mám velmi ráda film Honba za diamantem, protože jeho děj má spád a vedle dobrodružné zápletky se člověk i často zasměje drobným epizodám a vtipným dialogům. Osaměla spisovatelka Joan Wilderová nemá jiné přání než napsat další úspěšný román pro ženy a mazlit se s kocourem, ale když dostane zprávu, že její sestra je zajata skupinou kolumbijských banditů, musí nenadálou situaci řešit. Podle pokynu únosců stačí údajně pouze vzít obálku s tajemnou mapou, která došla na její adresu, doručit ji do Cartageny a sestra bude volná. Ale tak jednoduché to pochopitelně není. Hned po vstupu do kolumbie je Joan ohrožována na životě a i když ji zachrání lovec divokého ptactva Jack Colton, ničemu to nepomůže - ti dva si totiž od začátku v ničem nerozumí. Joan však přesto Jacka za vysoký honorář najme, aby jí při záchraně sestry pomohl. Ale jako v jejích dobrodružných románech, sama se do Jacka brzo zamiluje. A trápí se otázkou: stojí i on o ni nebo se zajímá jen o poklad, ke kterému údajně vede její mapa? Dvojice má ovšem v patách nejen další tlupu bänditů, ale i mrňavého Ralpha, který všem leze na nervy svojí užvaněností a tak na dohady o citech vážně není čas. Když Joan s Jackem v tajemném úkrytu najdou místo očekávaného obřího diamantu El Corazón kýčovitou sošku králíčka, zdá se, že si někdo zažertoval a žádný diamant neexistuje, ale...! Film vznikl v roce 1984 v USA v režii Roberta Zemeckise a skvelému příběhu napomohlo v popularitě skvělé herecké obsazení: Kathleen Turner jako Joan Wilderová, Jakc Colton v podobě Michaela Douglase a Danny DeVito coby užvaněný Ralph.

Hádej, kdo přijde na večeři

2006-06-05T07:01:00.000-07:00

Hádej, kdo přijde na večeři - tak to je film, jehož tématika je už naštěstí mnohem méně aktuální, než byla v době jeho vzniku. Film byl natočený v roce 1967 a celý příběh jeho se vine okolo toho, že mladá dívka Joey z vážené rodiny pozve na večeři svého nápadníka, lékaře Johna. Což by samozřejmě bylo zcela v pořádku, jenomže John je černý. A to budí značný rozpor v pocitech Joeyiných rodičů. Na jedné straně jim postavení i samotné vystupování mladého muže značně imponuje, uvědomují si ovšem také, že smíšené manželství může přinést řadu potíží a hlavně odsudku se strany příliš úzkoprsých lidí. Předpokládám, že za bezmála čtyřicet let od vzniku filmu se hodně změnilo k lepšímu, vždyť dnes už i v naší málo pokrokové zemi se lidé takovým svazkům skoro nediví. K úspěchu filmu jistě přispěli představitelé - Katherine Hepburnová jako matka, Spencer Tracy coby otec Matt Drayton, Sidney Poitier v roli nápadníka a Katherine Houghtonová jako Joey. Jen pro zajímavost, v době uvedení filmu se psalo, že Houghtonová je prý ve skutečnosti neteří Hepburnové, co je na tom pravdy nevím, nepodařilo se mi to prokazatelně ověřit a ani to nepokládám za důležité. Film režíroval Stanley Kramer a byl oceněn dvěma Oskary.

Colombo

2006-05-29T10:20:00.000-07:00

S filmy je to jako se vším - k úspěchu u nich nestačí jen vložit peníze a doufat, že se to vyplatí. Do některých projektů tvůrci nasypali financí jako do prasklého forbesu a ono nic. Naproti tomu některé filmy - třeba i televizní - musely přijít na docela málo a jen proto, že za nimi stojí také šikovný nápad a nevyzpytatelná souhra náhod, výsledek je dokonalý a trvalý. Za všechny takové byl jmenovala seriál Colombo. Za nesmírně výhodné pokládám už jen to, že naprostá většina epizod jsou ucelené příběhy. To je v seriálu samo o sobě hodně důležité, protože každý človek není, často ani nemůže být divákem, který se za všech okolností ve stanovený čas připlácne k televizi, stále ještě ně každý vlastní video, ať o tom statistiky říkají cokoli a do hry je nutné také započítat řadu diváků ve věku tak pokročilém, že si s nahrávací technikou neporadí a navíc - povězme to upřímně - s jejich pamětí je to většinou takové, že po týdnu či tak nějak dávno zapomenou, o čem předchozí část vlastně pojednávala. Ale i když tuto výhodu samostatných epizod vůbec nepřihodím na váhu, jsou tu mnohé další. Zdánlivě nenápadný a dokonce na první pohled trochu přitroublý poručík je náramný sympaťák (a za to budiž čest a sláva Peteru Falkovi, který své osobní neštěstí - jedno nevidoucí oko - využívá s přehlem k dokonale lišáckým obličejům v detailu). Drobnůstky k ozvláštnění jako jeho líný baset jménem Pes nebo neustálé zmínky o manželce, která se vlastně nikdy neukáže jsou mimořádně šťastné,
stejně jako to, že jednotlivé epizody zavádějí diváky do rozmanitých a zajímavých míst a že žádná z nich neklesne pod slušný průměr. Samozřejmě, to nejhlavnější asi spočívá v tom, že divák od prvního okamžiku ví, k jakému došlo zločinu a kdo je vrah. I ten nejtupější si tudíž nemusí ždímat ztrémovaně mozek a cítit se méněcenný, že to neodhadne a ti o stupínek výš už si vychutnávají dohady, podle jaké hovadiny na to zase ten mazaný Colombo přijde. No a souhrn toho všeho dohromady asi způsobuje, že seriál je dodnes v oblibě, přes spoustu novějších a hlavně akčnějších.

Kameňák

2006-05-22T07:26:00.000-07:00

Kameňák - no to mně tedy podržte, jak mohly značného úspěchu dojít dokonce tři díly! Uznávám, že Václav Vydra je v roli přihlouplého policisty neodolatelný a Anna Vejvodová coby stará babka Kropáčková vysloveně k sežrání, ale!!! Když jsem se kdysi dověděla, co pan Troška začal natáčet, ohromně mne to nadchlo - to je ale nápad, nahromadit vtípky a vytvořit kolem nich ucelený příběh! Bohužel, v tu chvíli mne nenapadlo, že to mohou být ve valné většině ne moc vhodné vtípky a že příběh kolem toho bude - mírně řečeno - přisprostlý. Troškovy pohádky nebo jeho slavné Slunce, seno... slibovaly jiný druh humoru. No, nepovedlo se. Není to jen můj názor, slyšela jsem to z mnoha úst a velice mne těší, že ten názor sdílí i maminka Trošková. Další Kameňák prý rozhodně syn točit nebude, těch sprosťáren už bylo dost! Já si počkám, jestli bezesporu talentovaný rejža spáchá zase něco opravdu povedeného. Jo - a protože autoři od sebe dost často opisují, doufám, že ten nápad s horou vtipů v jednom příběhu trkne někoho,
kdo z toho slepí opravdu slušný a zábavný film - celovečerní stačí jeden, vždyť méně bývá většinou více, to je známé!

Pohádka máje

2006-05-17T06:31:00.000-07:00

Mám ráda romantické filmy a mám ráda staré české filmy pro pamětníky. A z toho vyplývá, že mám ráda film Pohádka máje. Že je natočený podle stejnojmenného románu Viléma Mrštíka asi nemusím připomínat. Májová láska rozpustilého studenta Ríši k prosté a snivé revírníkově Helence je dokonalá hlavně obsazením hlavních představitelů: Helenka báječně sluší Nataše Gollové, ale naprosto nepřekonatelný je mladý Svatopluk Beneš v roli Ríši Gregora, od počáteční bouřlivé zamilovanosti k jisté odtažitosti ve chvílích, kdy už prvotní okouzlení naivní dívčinkou poněkud pominulo a on se začíná trošánek nudit. Svatopluk Beneš byl skvostný herec, od svých prvních rolí po ty pozdní. Jen si připomeňme namátkou vedle Ríši také nadporučíka Lukáše ve Švejkovi - až po starého šarmantního drogistu-lupiče ve filmu Drahé tety a já... Tento film nepřipomínám ostatně vůbec samoúčelně, i tady se pan Beneš sešel s Natašou Gollovou, tentokrát už ovšem v roli jedné z trochu popletených tetiček.

Hombre

2006-05-14T06:53:00.000-07:00

Veliký dojem na mne kdysi udělal film Hombre, který vznikl v roce 1966 nebo 67 podle novely Elmora Leonarda. Pravda, tenkrát jsem byla ještě mladá a méně otrlá, říkala jsem si později. Ale nedavno jsem film viděla znovu a dobrý dojem ve mně přetrval. Určitě se o to hodně zasloužil Paul Newman v roli bělocha Johna Russela, kterého v dětství unesli Indiáni. Vychovali ho a dali mu jméno Hombre, on se ale v dospělosti váhavě vrací mezi své, aby převzal nečekané dědictví.
Brzo si uvědomí, že v takovém životě se nemůže cítit volný a odchází. Skupina lidí z dostavníku mu není blízká, přesto však kvůli manželce jednoho z cestujících nakonec ze zcela lidských pohnutek obětuje svůj život. Film rozhodně patří mezi jeden z nejlépe udělaných westernů - až po létech jsem se dověděla, že byl natočen podle literární předlohy Elmora Leonarda, režíroval jej MArtin Ritt. A abych nechválila jen hlavního představitele, Paulu Newmanovi rovnocenně přihrávala Diana Cilento a Frederik March.

Hrabě Monte Christo

2006-05-10T09:44:00.000-07:00

Hrabě Monte Christo - to je moje slabá stránka od té chvíle, co jsem jako malá holka přečetla knihu od Alexandra Dumase. A jistě nejsem sama v náklonnosti k tomuto romantickému příběhu o lásce a zradě, jinak by nebyl tolikrát zfilmován. Kolikrát? To se podržte, udajně 31 x, poprvé v roce 1908. Osobně jsem shlédla verzi z roku 1955, kde Edmonda Dantese představoval populární Jean Marais, potom dílo z roku 1975 ve stejné roli s Richardem Chamberlainem a čtyřdílnou televizní ataptaci s Gérardem Depardieu. Nevylučuji, že jsem viděla i nějaké jiné provedení, ale pokud ano, muselo mi připadat tak chabé, že se na to nepamatuji. Ani ta ostatní pojetí mne příliš neuspokojila. Adaptace z roku 55 byla přesným přepisem knihy a v době české premiéry okouzlila moji matku. Já film viděla asi po patnácti létech a zdál se mi značně staromódní. Richarda Chmberlaina miluji a připadal mi nedostižný v Ptácích v trní, Gérarda Depardieu zbožňuji snad v každé roli, ale jako Edmond Dantés se mi nelíbil ani jeden. Ostatně i tyto dvě verze víceméně fádně kopírovaly román. Jistě, lze na to nahlížet tak, že natolik známá a populární předloha je svatá a nepřipouští odchylky. Normálně to tvrdím také, ale není v tomto případě výsledek trošičku nudný? Proto mne mile překvapila (snad úplně poslední) filmová verze z roku 2001, vytvořená filmařským týmem Velké Británie a USA (v hlavní roli Jim Claviezel). Tvůrci neváhali ponechat základní kostru příběhu a přitom hodně změnit. Například zrádce Fernand Mondego není rybář, ale od začátku urozený hrabě Fernand de Morcerf, svazek Mercedes a Edmonda byl nezpochybnitelně konzumován, takže ku konci filmu se nikdo nediví, že mladý Albert není synem hraběte Morcerfa, ale Edmondovým(ostatně vnímaví diváci to pochopí mnohem dřív, když je jasně řečeno, že po zprávě o Edmondově smrti se Mercedes za jeho soka provdala do jednoho měsíce), mnohé postavy ve filmu docela schází a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Americky akční pozměnění ovšem kupodivu klasickému příběhu neublížilo. No, kdyby se tvůrcům všechny změny dařily jako v tomto případě, proč ne!

Jak ukrást Venuši

2006-05-08T02:05:00.000-07:00

Jestlipak si ještě někdo vzpomene na film Jak ukrást Venuši? Asi ne, tuhle jsem se koukla na net a zmínky o něm byly nemastné neslané, skoro nic. Přesto ten film z roku 66 pokládám za jednu z nejlepších komedií vůbec, kterou jsem kdy viděla. Naprosto nená ročná zápletla o náruživém padělateli Bonnetovi, jeho milující dceři Nicole a muži, který se jednou v noci vloudí do jejich domu a je zprvu pokládán za zloděje... A kolik legrace se kolem toho vytěžilo než se prosáklo, že lupič není lupičem ale odborníkem na umění, který se do domu vloudil s podezřením na Bonetta, jenomže neodolal jeho hezké dcerušce tak dokonale, že s ní na podmínek naprosto krkolomných nakonec jde krást údajně Celliniho Venuši přímo z výstavy v Louvru. Venuše totiž nemá s Cellinim vůbec nic společného, mistrně ji padělal už Nicolin dědeček podle babiččina modelu, jenže velikášský tatík Bonett ji zapůjčil na výstavu i když bylo skoro jasné, že ten podvrh může prasknout. Ke zdařilosti filmu zaručeně přispěl mistrný režisér William Wyller, ale v první řadě představitelka Nicole - křehká Audrey Hepburnová a nevinně modrooký a hezký Peter O´Toole ve svém nejlepšém období jako znalec umění a zároven zloděj Simon Dermot.

Jen když jsme zdrávi

2006-05-06T07:06:00.000-07:00

Jen když jsme zdrávi! Jo, kdysi jsem viděla film s tak bizardním názvem . Byla to francouzská komedie a v hlavní roli hrál komik Pierre Etaix. ( O jeho dalším životě nic netuším). Nešlo o ucelený příběh, ve filmu byla spousta dokonale odpozorovaných epizodek z velkoměsta, při nichž hlavní hrdina - samotář - nakonec ztrácí hlavu a snaží se utéci od civilizace a to se mu k jeho smůle také nepovede! Tenkrát (film vznikl v roce 1965 a do našich kin byl uveden sotva o pár let později) jsem se dokázala všemu ve filmu smát : "...Ukradli mi auto. Pane komisaři, ukradli mi auto!No - he he, - to máte pravdu, jen když jsme zdrávi..." Od té doby uteklo čtyřicet let a ledasčemus se už nesměji. Spíš myslím, že tvůrce Etaix ( prý to byl také režisér a scénárista) předstihl čas. Jó, to se neodpouští!

Sandokan

2006-05-04T11:01:00.000-07:00

Určitě si mnozí z nás ještě vzpomínají na seriál o Sandokanovi. Bradatý a tehdy ještě mladý Kabir Bedi tam vynikal v hlavní roli - ani ne tak hereckým výkonem jako spíš statnou postavou a krásně jiskrnýma očima. To, pravda, vnímaly asi hlavně ženy a dívky, série příběhů o hrdinství, zradě a nešťastné lásce ale inspirovala bohatě i tehdejší mládež, v čase, kdy jednotlivé epizody začínaly člověk nemohl projít po ulici, aby z mnoha oken neslyšel řvát z televize úvodní melodii (mimochodem velmi hezkou), kluci šermovali a hráli si na Sandokana, na Matějské pouti se prodávala trička se Sandokanem v nejrůznějších velikostech (sama jsem jedno musela koupit svému malému synkovi, který se s ním vytahoval ve školce) ... Nevím, jestli by autor předlohy, Emilio Salgari byl z toho nějak nadšen, nicméně, v hrobě nemá právo hněvěm rotovat, on to způsobil! A konečně - i já na fenomén jménem Sandokan i po mnoha létech ráda vzpomínám. Po létech k tomu tvůrci přičinili ještě volné pokračování, ale to už... ne, to prostě nebylo ono!

Černý Tulipán

2006-04-30T05:42:00.000-07:00

Černý tulipán - to je typický příklad filmu, který je nenáročný, zábavný, romanticko-dobrodružný a příznivě se na něj vzpomíná i po létech. (Ačkoli v poslední době se několikrát objevil v televizi, bohužel, dost nešťastně nadabovaný). Mladý Alain Delon se tu blýskne v dvojroli ušlechtilého mladíčka Gioma a jeho staršího bratra, který žije dvojím životem - jako urozený šlechtic i bandita Černý tulipán. V podezření jej však už dávno má královský prefekt a při posledním střetnutí mu zámerně poraní tvář. Bandita má jedinou možnost - povolat svého k nerozeznání mu podobného bratra, aby jen nějaký čas na veřejnosti zastoupil. (Mimochodem, nápad hezký, ale v době neexistující plastické chirurgie by to asi muselo být na hodně dlouho). Giom napřed přijímá, protože věří, že bratr provádí své rejdy s ušlechtilými úmysly a když se nakonec přesvědčí o opaku, s horkokrevností mládí se rozhodne jeho reputaci napravit... Záměna obou bratrů poskytne soustu zápletek pro zasmání a když se do toho zaplete krásná nevěsta Kara, kterou otec vychoval jako chlapce (Virna Lisiová) a dokonce i svérázný otec Plantain sám, Francouzská revoluce nemohla být poražená!

Růžový Panter

2006-04-28T13:54:00.000-07:00

Když se chci já osobně zasmát, neomylně sahnu po některém z "Růžových panterů". Už jen ty začáteční titulky, kdy tvůrci pojali pantela jako opravdové zvíře, které se ve své absurdně růžové barvě vlní a kamkoli zlotřile nakukuje. A co když nastoupí inspektor Clousseau v podání nedostižného Petera Sellerse! (nevím, čím to je, ale nejmíň se mi líbí ten první díl, kde Clousseau má ještě manžeůlku, ale chybí mu sluha Kato a duely s kapitánem Dreyfusem. Herbert Lom totiž ve své roli pomatence přímo perlí a není divu, tento dnes velmi starý pán byl výborný herec, viděla jsem ho i v několika charakterních rolích a co to, jak bravurně vystřihl zlotřilého vůdce banditů Cornela ve filmu Poklad na stříbrném jezeře?) Rozumím, najdou se lidé, kterým se tento způsob humoru nezamlouvá. No, já k nim prostě nepatřím! Vděčně se směju i zápletkám, které už jsem viděla bezpočtukrát!

Listopadová Romance

2006-04-25T12:23:00.000-07:00

Se mnou je to těžké.Kdykoli sednu k počítači a chci se rozdělit o své filmové vzpomínky se stejnými fandy, hrnou se mi do mysli tituly a příběhy...Jenomže několikrát už jsem se také přesvědčila, že jsem omylná, jako ostatně každý. (Doufám, že ostatní milosrdně připustí, že ještě nejde o sklerózu). Vzpomínám na určitý příběh, skoro většinu si z něj pamatuji, jenomže se mi nevybavují tváře hlavních hrdinů. Domnívám se, že si aspoň pamatuji titul - ale ono ne! Někdy okolo Vánoc dávali v televizi jakýsi romantický film - hrál v tom Richard Gere. Povídám si tenkrát:"No jo, ale to je ale určitě ten smutný příběh velké lásky, co už jsem viděla, jak ona umírá na rakovinu a nakonec ho pošle pryč na mostě a odejde, na to se dívat nebudu!" A nedívala jsem se. Před několika dny šel večer film Listopadová romance. Já se namlsala, usedla k obrazovce a hele - to byl onen smutný příběh, až na to, že v něm nehrál Richard Gere. A jakže se jmenoval tem film, ve kterém tuhle hrál? No nevím, to už jsem zapomněla!

Vinnetou

2006-04-20T13:50:00.000-07:00

Tak bych řekla, že velká část mé generace s nostalgií dodnes vzpomíná na filmy o hrdém náčelníkovi Apačů! Jak jsme si tenkrát pracně trhali od huby ovocné žvejky a oříšky v cukru, aby se na neděli usušila pětikačka z kapesného. A jak jsme lízali plátno ve smradlavém oblastním biografu, jen aby nám po trapném socialistickém týdeníku okouzlily oči barvy Technicolor a do působivé melodie zazněla průvodní slova:" Znáte ho všichni - Vinnetou..." My jsme málem nedýchali! Po létech jsem na jeden z těch filmů vzala svého synka. Bylo mu asi šest, nadšeně kulil oči, ale většina mladých diváků kolem nás se smála. S prominutím, já v tom nemohu vidět znak větší inteligence a rozhledu! I ano, v těch příbězích bylo leccos nelogického, ne všechna fakta odpovídala historii a k naštvání byl i stále stejný okruh určitých herců, kteří se objevovali v různých rolích, ale to všechno jsme tenkrát postřehli i my. Jenomže my jsme cítili touhu po spravedlnosti s Vinnetouem, Old Shatterhandem a jejich přáteli - aby bandité či nepřátelští Indiáni byli poraženi a zvítězilo to dobré. Těm pozdějším divákům to bylo fuk. Prostě jen popíjeli kolu nebo pivo - a smáli se!

Pes Baskervillský

2006-04-12T11:49:00.000-07:00

I v dnešní době příšerných horrorů a thrillerů a jak se všechny ty žánry nazývají, přiměřeně strašidelný mi stále připadá film Pes baskervillský. Je pravda, že daleko lépe se to plazivé hrůzmo z jeho obsahu nasává v knižní podobě (a zvláště takhle večer na chalupě, u krbu a při nasávání nečeho ostřejšího). Ale i ve filmové podobě kupodivu tvůrci dost věrně vystihli tajemno původní předlohy. Nijak to neflákali, téma je vděčné, jen já vím o třech filmových verzích, přičemž v jedné si zahrál mladého zámeckého pána Martin Shaw, známý to kudrnáč z Profesionálů. Já osobně považuji za nějzdařilejší verzi první, tuším z poloviny šedesátých let, alr to je věcí názoru. Jo, o co v tom příběhu jde snad říkat nemusím, hlavní senzací filmu je stejně ten vyjící pes na blatech.

Griffin a Phoenixová

2006-04-09T04:39:00.000-07:00

Málo platné, na zdařilý film člověk vzpomíná léta. Já mezi takové řadím drama Griffin a Phoenixová. Vznikl v roce 1976, nedavno jsem ho viděla znovu a ani dvacet roků mu neubralo nic na lidskosti. Příběh nevyléčitelně nemocného muže a ženy je vyprávěn způsobem, který budí soucit, ale nedrásá divákovi nervy, i když je od začátku jasné, že ani pozdní láska těch dvou na jejich krutém osudu nic nezmění. Způsob jakým se s tím vyrovnávají, chvilky štěstí, které připravují jeden druhému dávají každému člověku podnět k zamyšlení: dokázal by v podobné situaci jednat stejně? V roli Griffina přímo exceluje inspektor Colombo alias herec Peter Falk, který ani tuto roli okázale nepředvádí, ale podobně jako svého detektiva ve starém baloňáku prožívá. Zmínila jsem se o tomto filmu jednou před jedním, který mi řekl: "No jo, vím, to je vo těch dvou jak celej film umíraj a jeden může akorát hádat, kdo to zabalí dřív!" V tu chvíli jsem dost litovala, že mně naši tak dobře vychovali. Svrběla mne pusa i dlaň.

Hvězdné války

2006-04-05T11:13:00.000-07:00

Pořád v posledních dnech někde slyším o Hvězdných válkách a jak prý je to překvapivé, že se z tohoto filmu stal tak zářivě úspěšný fenomén. Mne to ani trochu nepřekvapuje. Pokud vím, tvůrci přinejmenším ten první díl páchali s malým rozpočtem, s ohromným našením a velikou úspěšnost od toho snad ani nečekali. Bohuže,l mnozí kolegové z jejich branže to dělají právě naopak: rozpočet mají enormní, nadšení mizivé a přesrto chtějí dobýt svět. Jó milánkové, někdy taková kalkulace sice vyjde, ale mnohokrát také ne. Za sebe se bez mučení přiznám, že Star Wars dostaly i mne - a to jsem na tenhle žánr předtím mohla psí hlavu strčit! Škoda, že dnes hrozně pospíchám -příležitostně popíšu, jak jsem k nim vlastně přišla!

Film

2006-04-03T11:00:00.000-07:00

Film mne fascinoval odmalička, od toho prvního nedělního odpoledne, kdy mne naši vzali do kina na pohádku Obušku, z pytle ven. Ten dojem byl tak silný, že i když jsem pohádku léta neviděla, nějak mi v mysli zůstávala usměvavá tvář pana Peška a jeho laskavě pronesené: "Oslíčku, prosím tě, otřes se!" Když film začali po létech téměř pravidelně uvádět v televizi, snad ani jednou jsem ho nepropásla. K velkému pobavení svého dávno dospělého syna se s předstihem přesouvám před obrazovku s hrnkem kafíčka či ovocného čaje a už dopředu si notuji: "Já jdu jen tak světem jako ptáček..." Od té doby jsem viděla spoustu filmů, pěkných i nulových, silných příběhů i takových slátanin, jaké snad nikdy ani neměly vzniknout, tomu se asi nevyhne ani člověk, který si velmi pečlivě vybírá. A já si ani příliš nevybírám, jsem prostě "příběhová". Jen mne tak napadá - co asi dělali lidé jako já, než byl vynalezen kinematograf???