Šíleně smutná princezna

Už jsem se tuším zmínila, že mám moc ráda české pohádky. Nejvíc si vždycky rochním o vánocích a okolo Nového roku, protože to všechny televize takové pohádky opráší a přímo spolu soupeří, kdy a kde budou kterou z těch mých oblíbených vysílat. A já nemohu vynikat v kuchyni, musím se dívat. Jedna pohádka se ale nevím proč ve Vánoční koncepci nějak nelíbí. A to je Šíleně smutná princezna. Příběh plný legrace, smíchu a krásných písniček. Helena Vondráčková a Vašek Neckář coby sobě zaslíbená královská dítka jsou prostě k sežrání, stejně jako tatínkové králové, věčně nadurděná chuva Stelly Zázvorkové nebo Petr Kostka jako koktavý bavič Kokoška. Výroky jako "To neumím ani číst - a mám to koktat!" nebo princovo "Krávu má zaparkovanou za parkem, ale jinak je eňo ňuňo" jsou u nás jako přirovnání k určitým situacím často ve slovníku, stejně jako "Chopte se mne, pochopové!" či objevné princovské "Že on to nečet?" nebo vtípeček :"Cože? celé království a půl princezny?" V pohádce naprosto neruší mírový motiv dvou horlivých mláďat, zatímco zlovolní a poťouchlí rádcové rozpoutávají jen problémy a války. Z hlavy si bohužel nevzpomenu, kdo skládal k filmu hudbu, byl to prý velmi talentovaný mladý skladatel a zdejší malé poměry mu byly tak malé, že zmizel do zahraničí. Co se s ním stalo netuším a moc mne to mrzí. Možná se stal slavným a sbírá Oscary pod změněným jménem, možná někde umývá nádobí, každopádně je škoda, že neskládá tady.