Četníci

Nemohu si pomoci, ale miluji filmy s Louisem de Funés, i když je pravda, že ne všechny mají stejnou úroveň jako například jeho slavní "Četníci" - a i tím myslím jen některé díly z této minisérie, všechny stejně povedené nejsou. Ale miluji hlavně herecký projev Louise de Funés jako celek. Vždycky jsem žasla, jak tento malý, nehezký a nemladý mužíček dokázal uchopit současnost za pačesy a vůbec si nezakládal na elegantní důstojnosti. A není sporu o tom, že by na ni měl nárok, jeho "de" ve jménu totiž nebylo jen uměleckou nadsázkou, skutečně pocházel ze šlechtického - snad španělského - rodu. Jeho hereckým projevem byla ale od začátku nadsázka, cholerické výbuchy hněvu propletené přehnaným sebevědomím ale také nejnižším podlézáním - no celkově sranda všeho druhu. Maličko odlišnou stránku jeho herectví si užívám ve filmu Tetovaný, kde hrál se Jeanem Gabinem. Tentokrát roli hněvivce převzal Jean Gabin a není divu, vždyť v úsměvném příběhu jde o to, že právě jemu kdysi v mládí vytetoval slavný malíř Modigliani v životní velikosti na záda dívčí tvář. A tu chce od něj za každou cenu odkoupit de Funés. Pravda, třeba až po Gabinově smrti... Jenomže Gabin představuje v tomto příběhu skalního šlechtice, zatímco de Funés jen cílevědomého překupníka. A Gabin - majitel téměř rozpadlého zámku a nezměrné hrdosti - je schopen vzít na mazaného obchodníka de Funése klidně i pušku, když se mu se svojí nestydatou nabídkou vetře až pod střechu rodného kastelu. Že ti dva si k sobě nakonec najdou přátelskou cestu, to je příjemným dovršením filmu, který byl v naší republice poprvé promítán na Filmovém festivalu Praha v roce 1971.

Gérard Philipp

Kdo si vzpomíná na slavného francouzského herce Gérarda Philippa? Ano, už je to dávno, co zemřel, v roce 1959, to jsem byla malá holčička a dnes jsem bába. Pochovali ho na slavném hřbitově v kostýmu Cida, což byla jeho nejmilejší divadelní role. A nebyl starý, nedožil ani sedmatřiceti let. Ve své době platil za idol, za miláčka žen. Mohlo to být s podivem, protože nejen nebyl žádný krasavec, ale nebyl vlastně ani moc hezký. Hubený, trojúhelníkovitý obličej s obrovskýma hurvínkovskýma ušima co odstávají pořádně od hlavy a rozchuchaná kštice, která přičesáním v každém filmu prozradila, že hustota a kvalita vlasů také nejsou silnou stránkou tohoto člověčenství. A přece ženy v kinech málem omdlévaly, jakmile se G. P. objevil na plátně, toužily být na místě dam které miloval a zavíraly oči při scénách, kdy mu šlo o život. Proč? Inu protože Gérard Philippe měl to, co se dnes nazývá charismem. Souhrn nenapodobitelné lehkosti pohybů, šarm, chlapeckou bezbrannost kombinovanou lstivostí zkušeného milovníka, to vše dovedl předvést tak dokonale, že uchvacoval. Jen si vzpomeňte na filmy Fanfán Tulipán, Velké manévry, Červený a černý nebo... též podle Stendhala - Věznice parmská. Nu ano, jde o onen román, který se v původních českých překladech nazýval starobyle Kartouza parmská. Philippe se tu zhostil bravurně role šlechtice Fabrizzia, lehkomyslně si pohrávajícího s city své mnohem starší tety Sanseveriny, svádějícího herečky a celkově provádějícího takové skopičiny, že si za ně vyslouží žalářování. Jedinou útěchou ve vězení je mu krásná guvernérova dcera Clelia, kterou může libovolně pozorovat skrze mříže kobky a do které se nesmírně zamiluje. Příběh se rozvíjí Fabrizziovým útěkem z vězení a vyhledáním Clelie, která se mezitím vdala. Nikoli však podle hlasu svého srdce, ale z rozumu, aby mohla dál tajně pomáhat Fabrizziovi, kterého také miluje.
Ti dva se nakonec vzájemně ze svého citu vyznají, ale šťastné řešení pro ně neexistuje. Čestá Clelia je odhodlána navždy zachovat věrnost manželovi - a Fabrizzio se zlomeným srdcem přísahá, že se stane knězem a bude navždy sloužit bohu v kapli parmského vězení. Příbeh o kterém by se dnes cynicky dalo tvrdit, že z něj jedno dítě nezůstane suché. Nicméně tvrdím, že i když v době jeho zfilmování (byl to rok 1947) se lidská citovost chovala jinak, už tenkrát by možná byl trochu směšný a nadnesený, nebýt dokonalého projevu Gérarda Philippa. Abych ovšem nechválila pořád jen na jedné adrese, pravděpodobně svým pojetím tématu prospěl i režisér Christian Jacques, no ano, právě ten, který s Philippem mnohem později natočil šťastně končící příběh - již tu zmíněný film Fanfán Tulipán ( z roku 1952). A prosím nezaměňovat titul se stejnojmenným filmem z roku 2003, kde hlavní roli představoval Vincent Perez a partnerkou mu byla za dávnou Lollobrigidu Penelope Cruz - to je jen naprosto dokonale okopírovaná verze, až na méně slušivé kostýmy a bez onoho zmíněného francouzského šarmu.

Andělská tvář

Co se filmů týká, asi mám špatný vkus. Určitě mám špatný vkus, když se mi líbí stejný film, jako ruskému prezidentovi Putinovi! Konkrétně mám na mysli český film Andělská tvář. Když ho slavný režisér Troška začal připravovat a natáčet, hodně se od něj očekávalo, při promítání zklamal a jedním z dozvuků bylo, když kvůli němu producent a zároveň jeden z představitelů hlavní role, Jiří Pomeje, stanul před soudem. Údajně v té době podepsal směnku na velkou částku peněz, ačkoli věděl, že film je neúspěšný a že se mu peníze zaručeně nevrátí. Já tomu nevěřím. Chybou charismatického producenta bylo patrně pouze to, že ho námět okouzlil a strhnul jako mě a že věřil, že když už ne český divák, někdo v tom jeho drsném příběhu ze starých časů nalezne zalíbení. Za svoji lehkověrnost zaplatil nejen ostudou, nýbrž také rozpadem manželství a já bych řekla, na tom snad je dost! Film prostě neměl úspěch, přes zajímavé téma a zručně napsaný scénář. Divák si dnes žádá akci a krev, ale pokud je akcí pouze to, že se mladičká Charlotta Colliérová provdá za zdánlivě dokonalého zámožného šlechtice, zatímco on je vlastně vraždící maniak, prostě to nestačí. Je pravdou, že film měl své nedostatky. Nabručeného bratra zrůdného šlechtice mohl s klidem představovat Jiří Pomeje, v roli uzavřeného romantického milovníka s ryzím srdcem by ale musel shodit jistě mnohem víc kilogramů, než měl tenkrát dole. O kvalitách Jiřího Krampola jistě nikdo nepochybuje, ale obsadit ho do role mlčenlivého a rodinné tajemství střežícího starého komorníka bylo tak trochu šlápnutím vedle, ve filmografii jinak tak bohaté na komické role. Jiří Vinklář, který předstvaoval starého soudce, by se na tom místě uplatnil jistě mnohem lépe. Chápu, že režisér Troška byl chvílemi ochoten vsadit i na osvědčené dvojice, ale postavit vedle něžné Míši Kuklové opět zlou Danu Morávkovou, to prošlo báječně dvakrát v pohádkách Z pekla štěstí, ale do třetice tentokrát už ne. Mladý advokát v podání Marka Vašuta byla podle mého také trefa hodně vedle, to se probůh nenašel někdo mladší a hlavně neokoukaný??? Celkově se mi ovšem přesto líbil jak příběh, tak i kostýmy, prostředí a prostě všechno to ostatní. Jak říkám, mám špatný vkus. Jo, vážení, a film byl natočen podle stejnojmenného románu Hany Marie Körnerové!

Muž ze západu

Mám ráda westerny, tím se nijak netajím. Některé jsou povedené víc, některé méně, to je jako u všech žánrů. K těm povedeným bych řadila film Muž ze západu, v hlavní roli s Gary Cooperem. Režisér William Willer mohl klidně film nazvat i Legena o vzniku Texasu. Na začátku bylo pár průkopníků a jejich nově založené farmy, později vzniklo maličké městečko a v něm se zmocnil vlády notorický opilec coby samozvaný soudce, se suitou sobě podobných. Že jejich soudy bývají často nespravedlivé není třeba ani říkat. Fred se do příběhu dostal vlastně náhodně - chtějí ho tu oběsit, že ukradl koně. A asi by trestu neušel, třebaže koně pouze koupil a vůbec netušil, že je kradený. Exekuci však naruší rozčílená farmářská dcera Jeanette, která sice tuší, že k místním soudcům se odvolává marně, nicméně když ve věčné válce farmářů proti dobytkářům její rodina prohrává, nemá prostě jinou možnost. Tak začíná příběh, v němž se osamělý muž postaví proti zákonem posvěcené nespravedlnosti a nakonec si ještě získá dívku, která se mu na první pohled zalíbila. Než jsem začala o tomto filmu psát, chtěla jsem si osvěžit paměť na internetu a skoro mi vyrazilo dech, že film (údajně z roku 1958) je tu v jednom článku připisován režiséru A. Mannovi a údajně jde o příběh muže, který má do městečka přivézt učitelku, na jejíž plat se obyvatelé složili, je ale nucen podstoupit s hrstkou lupičů boj o zlato. No nevím, silně pochybuji, že by existovali dva filmy stejného názvu a v obou hrál Gary Cooper. A já si jsem naprosto jistá, že tento film má děj, který jsem tu nastínila - svého času jsem byla veliký fimový fanda a obsah každého shlédnutého filmu jsem si stručně zapsala a doprovodila ho technickými údaji a fotografiemi - ostatně z tohoto zozsáhlého archívu právě dnes čerpám při svých filmových vzpomínkách. Takže člověk, který popsal děj o učitelce a boji o zlato nechť se vezme za nos a zapátrá, musí jít o jiný film. Možná časem objevím, o který, protože jsem si jistá, že něco takového jsem kdysi viděla i já.

Jana Eyrová

Jana Eyrová je krásný román od Charlotte Brönteové. Jjá vím, každý se mnou nemusí souhlasit, ale já jej miluji. A z toho důvodu mne těší, že je to téma, ke kterému se rádi vrací jak tvůrci filmů, tak i televizních minisérií.Kdysi vznikla dokonce i česká televizní verze, kde křehkou sirotu a pozdější učitelku hrála mladá a dojemně bezbranná Marta Vančurová. V roli poněkud podivínského pana Rochestra se blýskli takoví herci, jako Timothy Dalton nebo Liam Neeson, v jednom z prvních přepisů v roce 1947 to byl dokonce mladý Orson Welles po boku Joan Fontainové. Jaksi do zapomenutí se ale vytratilo filmové zpracování z roku 1970, ve své době označované jako desáté. Natočil je režisér Delbert Mann a do hlavních rolí obsadil renomovanou herečku Susanah Yorkovou (např. Koně se také střílejí) a George C. Scotta, v jisté době velmi proslulého amerického herce, který ale u nás velkou popularitu nezanamenal (přibližně v téže době se tu s ním ještě promítal film Nemocnice). Kritiky na tuto Janu Eyrovou byly i v tehdejším Československu příznivé, abych z jedné citovala:"...režisér přistupuje k dílu Charlotte Brönteové s respektem, ale varuje se zbytečné piety, čímž dává příběhu zdání větší věrohodnosti." Ke konci je řečeno: "... romantický film není ničím více, ale ani méně, než kultivovaným přepisem klasického literárního díla." A to je přesně ono a koneckonců, o to by při každém takovém přepisu jít mělo. Divákům zamilovaným do literární předlohy není třeba za každou cenu předvádět něco novotářského, chtějí svůj příběh, zpracovaný přesně tak, jak si ho při čtení před svými duchovními zraky představovali. A i když příběh "sirotka loovodského" je snad notoricky znám, stručně k obsahu: osiřelou malou Jane Eyrovou vychovává ovdovělá teta Reedová, která ji ale nesnáší. Jak jen to jde, šoupne ji do Loovodu, do sirotčince. Dívka zde získá vzdělání a vychování, krátkou dobu působí i jako učitelka, chápe ale, že takto by celý život trávit nedokázala. A aby podle svých možností alespoň něco změnila, podá si inzerát do novin, že by ráda přijala místo jako soukromá vychovatelka. Jedinou nabídku dostane ze vzdáleného zámku, kde by měla být učitelkou a společnicí malé dívence. Jane vděčně přijímá a na místě si rychle zamiluje roztěkanou a bláhovou holčičku Adélku i paní Fairfaxovou, kterou považuje za majitelku panství. Ta jí ale brzo vysvětlí, že je pouze hospodyně, majitelem všeho okolo je pan Edward Rochester. Na panství však většinou nepobývá, Jane tedy nemusí mít těžkou hlavu z toho, že by se mu snad jako společnice pro malou svěřenku nelíbila. Rochestr se ale znenadání na panství ukáže a to způsobem, který Jane zmate - potkává ho totiž napřed na opuštěné silnici a vůbec netuší, že nejde o náhodného cestujícího s koněm a psem v nevlídném podvečeru. Jane se po svém vyprahlém životě bez lásky do drsného Rochestra zvolna zamilováná, ačkoli se snaží zdravým rozumem udržet stranou takového pokušení. A pan Rochestr? Proč se najednou zdržuje na svém venkovském panství tak dlouho, když jindy odjíždí po několika dnech? Proč pořádá slavnostní ples a zve spoustu místní honorace, mezi níž okázale vyznamenává pyšnou Blanche Ingramovou? Služebnictvo je jednoho názoru, že pán se do hrdé krasavice zamiloval, jistě si ji vezme, usadí se a z Thornfieldu už se ani nepohne. Všední, obyčejná Jane trpí, než se ukáže, že Rochestr ji jen zkoušel, že stojí jedině o ni. Do toho se na zámku ukáže podivný cizinec. A v noci dojde ke zmatkům. Cizí muž je nalezen s těžkým poraněním, vlastně téměř mrtev. Jana u něj bdí a hlavou se jí honí všelijaká podezření - dávno totiž zpozorovala, že se na zámku děje cosi, co se pán snaží ze všech sil utajit. Jindy pohostinný pan Rochestr lifruje zraněného cizince Masona nad ránem z domu a Jane opět nechápe proč. Jí pan Edward konečně otevřeně vyznává lásku a naléhá na sňatek. S jistotou zámožných ji chce také zahrnout přepychem, vybírá pro ni látky na róby a šperky, ona to však cítí tak, že Edward z ní chce mít z obyčejného vrabečka s uhlazeným peřím rázem pestrého papouška a trošku se bouří, aby uhájila vlastní identitu. Ale i když se zdá, že Edward se poddal, k sňatku nakonec nedojde. Přeruší jej cizinec Mason prohlášením, že Edward Rochestr je již ženat s jeho sestrou Berthou a další svazek by tak byl nezákonný. Panství Thornfield konečně muselo vyjevit své tajemství. V uzavřených komnatách daleko od ostatních místností žije již celé roky Berthe Mason-Rochestrová, šílená. Ale ani sebelepší ošetřovatelka nedovede zabránit tomu, aby jí duševně nemocná žena občas neuklouzla a něco nevyvedla. Tak naposled uprchla z elegantního vězení a zranila-málem smrtelně-vlastního bratra, Masona. Edward Rochestr poukazuje Jane na nelidské platné zákony Anglie - za žádných podmínek se nesměl rozvést se šílenou manželkou, jen proto se uchýlil k podvodu, aby konečně došel klidu a trochy štěstí. Jane je však nekompromisní - chtěl ji podvést, oklamat, je tedy nečestný a nelze se mu oddat a milovat jej! Nad ránem s nejnutnějším zavazadlem odchází z blahobytného domu do neznáma. Několik dnů cestuje, tápe, bloudí, nakonec úplně bez peněz bloudí po všesovištích, strádá a hledá, kdo by jí poskytl střechu nad hlavou. Nakonec ji najde v podobě malé fary, kde vládne duchovní John a jeho dvě sestry, Diana a Mary. Jane je tu přijata a vítána aniž tuší - a ti tři též - že jsou vlastně příbuzní. Kdesi na ostrově Madeira totiž před časem zemřel jistý John Eyre, Janin strýc a jim čtyřem rovným dílem odkázal svůj majetek. Nakonec se to přece jen dovědí, ale přísný John Rivers to chápe po svém. Míní pobrat svůj podíl a odjet do necivilizovaných krajů jako misionář. A žádá, aby se Jane, jeho sestřenka, tak obyčejná a nehezká a přitom zázračně vzdělaná, za něj provdala a odjela se obětovat spolu s ním. Jane málem rezignuje, ale přestože ji kdysi velmi milovaný muž, Edward Rochestr, obelstil, nedokáže na něj zapomenout. A silné sepětí s ním jí signalizuje, že by se před svým definitivním rozhodnutím měla na Thornfield ještě naposled vrátit. Učiní to, ale výstavní sídlo nalezne v troskách . Místní jí vyprávějí o obrovském požáru , který vypukl právě v den, kde se jejich milovaný pán měl oženit s prostou učitelkou své chovanky. (Janu žádný z vyprávějících ji nepoznává). Prý tu došlo k tragédii, jakási šílená ženština, co v zámku žila, přišla o život. Pan Rochestr se ji pokusi zachránit, ale nepovedlo se a sám při tom utrpěl zranění. O ruku přišel, ubožák a také o oči, no ano, je slepý a stará služka ho musí vodit na procházky z toho zchátralého obyčejného domu, kde teď žije! Nu, kdo z "moderních" lidí dočetl až sem, stačí?
Asi ne. Jen ostatni vědí, že Jana Eyová přešla poničeným parkem, svého milého nalezla rozjímat pod rozložitým stomem, a... potom to bylo zázračné, jak se sluší a patří na knihy tohoto typu: "Syn, jehož jsem Edwardovi položila do náručí, měl stejně zářivé oči, jaké..." A to je konec!!!

Proklatí králové

Nemívám ve zvyku reagovat na filmy poměrně nové, natož na filmové série, které uvádí některý televizní kanál. Nicméně... když jsem před časem objevila, že ČT1 uvede pětidílnou sérii Proklatí králové, přímo jsem zajásala. Trochu mne sice zarazilo, že knižní předloha podle Maurice Drouna má pouze tři části, ale ďas to vzal, možná mi něco uteklo nebo si to tak přesně nepamatuji. První večer byl pro mne rozporuplný. Příběh se odvíjel podle literární předlohy, ale v kulisách, které mi svojí nevěrohodností vyrážely dech, stejně jako některé kostýmy( konkrétně mám na mysli oblek hlavního padoucha Roberta, očividně koženkový a laciný, ačkoli ten pán měl být princem panství Artois). Později jsem našla na internetu recenze, které se mnou do určité míry souhlasily. Kulisy tu byly označené za levné dekorace z fantasy filmů a některé obleky za prapodivné latexové modely. To jsem zprvu vůbec nepochopila, než mě zkušenější přítelkyně poučila: oblečky z latexu prapodivných barev se prý používají v situacích kde... hm... jak jen bych to slušně pověděla - no prostě, kde sexuální vyžití alespoň jednoho z partnerů si žádá něco extra, v domě k tomu určenému a za peníze, jestli mi rozumíte. Jo, tak do té situace by se šat filmového Roberta D´Artois hodil asi znamnitě! Škoda tak laciných efektů do série podle velmi dobré předlohy! A přitom lapsusů bylo víc - nemohla jsem se smířit s tím, že hlavní piklící zločinnou hraběnku Mahaut představovala Jeanne Moreau. Je to skvělá herečka, klobouk před ní dolů, nicméně od mládí měla svou výraznou kostnatou tvář a tělo v podobě smrtky a jistou nedefinovatelnou distingovanost v každém pohybu - zatímco Mahaut měla být podle literární předlohy vulgární a hřmotná, jak se sluší na stárnoucí ženu, která jen k snídani pozře paštiku a kus pečeně a sýra a nějaký ten pohár ohnivého červeného vína. Tak bych mohla srovnávat donekonečna. Skoro to vypadalo, že příběh byl zfilmován jen proto, aby poskytl dostatek prostoru rodině Depardieu. Miluji slavného doyena Gérarda, ale vzhledem k tomu, že zde si zahrál jen v několika okamžicích úlohu mučednického komtura templářů Jacquese de Molay, příliš na diváky nezapůsobil. Jeho dcera se zhostila úlohy jedné z královen profesionálně - a to je jediné, co bych k tomu podotkla. Guillaume Depardieu, syn ve stínu slavného otce, ten tady zazářil, to je pravda. Ale jen pro ty, kdo znají jeho osud: s tátou, který je mu až příliš podobný jsou celá léta na kordy, mladý před léty utrpěl vážný úraz na motorce, nakonec si dal dobrovolně amputovat nohu...no ano, s tou závadou už sehrál tuto úlohu. Ne, tato série mne nanadchla. A nenadchla mne ani česká televize, která sérii tak složitého děje pouze pro zasvěcené dávala někdy v týdenním rozpětí, ale když se do toho vřadilo sportovní klání jakýchsi čutálistů, klidně zařadila další část po čtrnácti dnech. Věru, zač obyčejní lidé platí povinné TV poplatky...

Amazonka

Většinou se zmiňuji o filmech, tentokrát bych si ráda vzala na paškál jeden ze seriálů, které bývají předkládané nám, divákům, televizními společnostmi. Tento se jmenoval Amazonka a měla ho v programu Nova v roce 2001 a jako ocásek Prima v roce 2002. Kanadský seriál začínal v prvních dílech dosti nadějně: dopravní letadlo havarovalo nad neprozkoumanou pralesní končinou poblíž řeky Amazonky. Vztahy mezi jednotlivými postavami příběhu jsou dost dobře vyhraněné, na zajímavosti děj ještě nabere v okamžiku, kdy se civilizovaní cestující z různých zemí světa seznámí s místními obyvateli. Krom primitivních černých domorodců zde žije i kmen bílých, kteří jsou ovšem na úrovni našich biblických předků a s nimi se musí příchozí vyrovnat. Později do toho tvůrci zamíchali i nějaké současné cestovate, kteří v oblasti havarovali dříve a nakonec to celé skončilo dosti chaoticky a do ztracena. Předpoklad prý byl, že se v seriálu bude pokračovat, ale sledovanost klesala. No jo, řekla bych já - klesala! Námět byl výborný, ale profesionálně se to jaksi nedotáhlo! Jen se podívejte dnes na seriál LOST neboli ztraceni - docela boduje, ne?