Gérard Philipp

Kdo si vzpomíná na slavného francouzského herce Gérarda Philippa? Ano, už je to dávno, co zemřel, v roce 1959, to jsem byla malá holčička a dnes jsem bába. Pochovali ho na slavném hřbitově v kostýmu Cida, což byla jeho nejmilejší divadelní role. A nebyl starý, nedožil ani sedmatřiceti let. Ve své době platil za idol, za miláčka žen. Mohlo to být s podivem, protože nejen nebyl žádný krasavec, ale nebyl vlastně ani moc hezký. Hubený, trojúhelníkovitý obličej s obrovskýma hurvínkovskýma ušima co odstávají pořádně od hlavy a rozchuchaná kštice, která přičesáním v každém filmu prozradila, že hustota a kvalita vlasů také nejsou silnou stránkou tohoto člověčenství. A přece ženy v kinech málem omdlévaly, jakmile se G. P. objevil na plátně, toužily být na místě dam které miloval a zavíraly oči při scénách, kdy mu šlo o život. Proč? Inu protože Gérard Philippe měl to, co se dnes nazývá charismem. Souhrn nenapodobitelné lehkosti pohybů, šarm, chlapeckou bezbrannost kombinovanou lstivostí zkušeného milovníka, to vše dovedl předvést tak dokonale, že uchvacoval. Jen si vzpomeňte na filmy Fanfán Tulipán, Velké manévry, Červený a černý nebo... též podle Stendhala - Věznice parmská. Nu ano, jde o onen román, který se v původních českých překladech nazýval starobyle Kartouza parmská. Philippe se tu zhostil bravurně role šlechtice Fabrizzia, lehkomyslně si pohrávajícího s city své mnohem starší tety Sanseveriny, svádějícího herečky a celkově provádějícího takové skopičiny, že si za ně vyslouží žalářování. Jedinou útěchou ve vězení je mu krásná guvernérova dcera Clelia, kterou může libovolně pozorovat skrze mříže kobky a do které se nesmírně zamiluje. Příběh se rozvíjí Fabrizziovým útěkem z vězení a vyhledáním Clelie, která se mezitím vdala. Nikoli však podle hlasu svého srdce, ale z rozumu, aby mohla dál tajně pomáhat Fabrizziovi, kterého také miluje.
Ti dva se nakonec vzájemně ze svého citu vyznají, ale šťastné řešení pro ně neexistuje. Čestá Clelia je odhodlána navždy zachovat věrnost manželovi - a Fabrizzio se zlomeným srdcem přísahá, že se stane knězem a bude navždy sloužit bohu v kapli parmského vězení. Příbeh o kterém by se dnes cynicky dalo tvrdit, že z něj jedno dítě nezůstane suché. Nicméně tvrdím, že i když v době jeho zfilmování (byl to rok 1947) se lidská citovost chovala jinak, už tenkrát by možná byl trochu směšný a nadnesený, nebýt dokonalého projevu Gérarda Philippa. Abych ovšem nechválila pořád jen na jedné adrese, pravděpodobně svým pojetím tématu prospěl i režisér Christian Jacques, no ano, právě ten, který s Philippem mnohem později natočil šťastně končící příběh - již tu zmíněný film Fanfán Tulipán ( z roku 1952). A prosím nezaměňovat titul se stejnojmenným filmem z roku 2003, kde hlavní roli představoval Vincent Perez a partnerkou mu byla za dávnou Lollobrigidu Penelope Cruz - to je jen naprosto dokonale okopírovaná verze, až na méně slušivé kostýmy a bez onoho zmíněného francouzského šarmu.