Jana Eyrová

Jana Eyrová je krásný román od Charlotte Brönteové. Jjá vím, každý se mnou nemusí souhlasit, ale já jej miluji. A z toho důvodu mne těší, že je to téma, ke kterému se rádi vrací jak tvůrci filmů, tak i televizních minisérií.Kdysi vznikla dokonce i česká televizní verze, kde křehkou sirotu a pozdější učitelku hrála mladá a dojemně bezbranná Marta Vančurová. V roli poněkud podivínského pana Rochestra se blýskli takoví herci, jako Timothy Dalton nebo Liam Neeson, v jednom z prvních přepisů v roce 1947 to byl dokonce mladý Orson Welles po boku Joan Fontainové. Jaksi do zapomenutí se ale vytratilo filmové zpracování z roku 1970, ve své době označované jako desáté. Natočil je režisér Delbert Mann a do hlavních rolí obsadil renomovanou herečku Susanah Yorkovou (např. Koně se také střílejí) a George C. Scotta, v jisté době velmi proslulého amerického herce, který ale u nás velkou popularitu nezanamenal (přibližně v téže době se tu s ním ještě promítal film Nemocnice). Kritiky na tuto Janu Eyrovou byly i v tehdejším Československu příznivé, abych z jedné citovala:"...režisér přistupuje k dílu Charlotte Brönteové s respektem, ale varuje se zbytečné piety, čímž dává příběhu zdání větší věrohodnosti." Ke konci je řečeno: "... romantický film není ničím více, ale ani méně, než kultivovaným přepisem klasického literárního díla." A to je přesně ono a koneckonců, o to by při každém takovém přepisu jít mělo. Divákům zamilovaným do literární předlohy není třeba za každou cenu předvádět něco novotářského, chtějí svůj příběh, zpracovaný přesně tak, jak si ho při čtení před svými duchovními zraky představovali. A i když příběh "sirotka loovodského" je snad notoricky znám, stručně k obsahu: osiřelou malou Jane Eyrovou vychovává ovdovělá teta Reedová, která ji ale nesnáší. Jak jen to jde, šoupne ji do Loovodu, do sirotčince. Dívka zde získá vzdělání a vychování, krátkou dobu působí i jako učitelka, chápe ale, že takto by celý život trávit nedokázala. A aby podle svých možností alespoň něco změnila, podá si inzerát do novin, že by ráda přijala místo jako soukromá vychovatelka. Jedinou nabídku dostane ze vzdáleného zámku, kde by měla být učitelkou a společnicí malé dívence. Jane vděčně přijímá a na místě si rychle zamiluje roztěkanou a bláhovou holčičku Adélku i paní Fairfaxovou, kterou považuje za majitelku panství. Ta jí ale brzo vysvětlí, že je pouze hospodyně, majitelem všeho okolo je pan Edward Rochester. Na panství však většinou nepobývá, Jane tedy nemusí mít těžkou hlavu z toho, že by se mu snad jako společnice pro malou svěřenku nelíbila. Rochestr se ale znenadání na panství ukáže a to způsobem, který Jane zmate - potkává ho totiž napřed na opuštěné silnici a vůbec netuší, že nejde o náhodného cestujícího s koněm a psem v nevlídném podvečeru. Jane se po svém vyprahlém životě bez lásky do drsného Rochestra zvolna zamilováná, ačkoli se snaží zdravým rozumem udržet stranou takového pokušení. A pan Rochestr? Proč se najednou zdržuje na svém venkovském panství tak dlouho, když jindy odjíždí po několika dnech? Proč pořádá slavnostní ples a zve spoustu místní honorace, mezi níž okázale vyznamenává pyšnou Blanche Ingramovou? Služebnictvo je jednoho názoru, že pán se do hrdé krasavice zamiloval, jistě si ji vezme, usadí se a z Thornfieldu už se ani nepohne. Všední, obyčejná Jane trpí, než se ukáže, že Rochestr ji jen zkoušel, že stojí jedině o ni. Do toho se na zámku ukáže podivný cizinec. A v noci dojde ke zmatkům. Cizí muž je nalezen s těžkým poraněním, vlastně téměř mrtev. Jana u něj bdí a hlavou se jí honí všelijaká podezření - dávno totiž zpozorovala, že se na zámku děje cosi, co se pán snaží ze všech sil utajit. Jindy pohostinný pan Rochestr lifruje zraněného cizince Masona nad ránem z domu a Jane opět nechápe proč. Jí pan Edward konečně otevřeně vyznává lásku a naléhá na sňatek. S jistotou zámožných ji chce také zahrnout přepychem, vybírá pro ni látky na róby a šperky, ona to však cítí tak, že Edward z ní chce mít z obyčejného vrabečka s uhlazeným peřím rázem pestrého papouška a trošku se bouří, aby uhájila vlastní identitu. Ale i když se zdá, že Edward se poddal, k sňatku nakonec nedojde. Přeruší jej cizinec Mason prohlášením, že Edward Rochestr je již ženat s jeho sestrou Berthou a další svazek by tak byl nezákonný. Panství Thornfield konečně muselo vyjevit své tajemství. V uzavřených komnatách daleko od ostatních místností žije již celé roky Berthe Mason-Rochestrová, šílená. Ale ani sebelepší ošetřovatelka nedovede zabránit tomu, aby jí duševně nemocná žena občas neuklouzla a něco nevyvedla. Tak naposled uprchla z elegantního vězení a zranila-málem smrtelně-vlastního bratra, Masona. Edward Rochestr poukazuje Jane na nelidské platné zákony Anglie - za žádných podmínek se nesměl rozvést se šílenou manželkou, jen proto se uchýlil k podvodu, aby konečně došel klidu a trochy štěstí. Jane je však nekompromisní - chtěl ji podvést, oklamat, je tedy nečestný a nelze se mu oddat a milovat jej! Nad ránem s nejnutnějším zavazadlem odchází z blahobytného domu do neznáma. Několik dnů cestuje, tápe, bloudí, nakonec úplně bez peněz bloudí po všesovištích, strádá a hledá, kdo by jí poskytl střechu nad hlavou. Nakonec ji najde v podobě malé fary, kde vládne duchovní John a jeho dvě sestry, Diana a Mary. Jane je tu přijata a vítána aniž tuší - a ti tři též - že jsou vlastně příbuzní. Kdesi na ostrově Madeira totiž před časem zemřel jistý John Eyre, Janin strýc a jim čtyřem rovným dílem odkázal svůj majetek. Nakonec se to přece jen dovědí, ale přísný John Rivers to chápe po svém. Míní pobrat svůj podíl a odjet do necivilizovaných krajů jako misionář. A žádá, aby se Jane, jeho sestřenka, tak obyčejná a nehezká a přitom zázračně vzdělaná, za něj provdala a odjela se obětovat spolu s ním. Jane málem rezignuje, ale přestože ji kdysi velmi milovaný muž, Edward Rochestr, obelstil, nedokáže na něj zapomenout. A silné sepětí s ním jí signalizuje, že by se před svým definitivním rozhodnutím měla na Thornfield ještě naposled vrátit. Učiní to, ale výstavní sídlo nalezne v troskách . Místní jí vyprávějí o obrovském požáru , který vypukl právě v den, kde se jejich milovaný pán měl oženit s prostou učitelkou své chovanky. (Janu žádný z vyprávějících ji nepoznává). Prý tu došlo k tragédii, jakási šílená ženština, co v zámku žila, přišla o život. Pan Rochestr se ji pokusi zachránit, ale nepovedlo se a sám při tom utrpěl zranění. O ruku přišel, ubožák a také o oči, no ano, je slepý a stará služka ho musí vodit na procházky z toho zchátralého obyčejného domu, kde teď žije! Nu, kdo z "moderních" lidí dočetl až sem, stačí?
Asi ne. Jen ostatni vědí, že Jana Eyová přešla poničeným parkem, svého milého nalezla rozjímat pod rozložitým stomem, a... potom to bylo zázračné, jak se sluší a patří na knihy tohoto typu: "Syn, jehož jsem Edwardovi položila do náručí, měl stejně zářivé oči, jaké..." A to je konec!!!

Proklatí králové

Nemívám ve zvyku reagovat na filmy poměrně nové, natož na filmové série, které uvádí některý televizní kanál. Nicméně... když jsem před časem objevila, že ČT1 uvede pětidílnou sérii Proklatí králové, přímo jsem zajásala. Trochu mne sice zarazilo, že knižní předloha podle Maurice Drouna má pouze tři části, ale ďas to vzal, možná mi něco uteklo nebo si to tak přesně nepamatuji. První večer byl pro mne rozporuplný. Příběh se odvíjel podle literární předlohy, ale v kulisách, které mi svojí nevěrohodností vyrážely dech, stejně jako některé kostýmy( konkrétně mám na mysli oblek hlavního padoucha Roberta, očividně koženkový a laciný, ačkoli ten pán měl být princem panství Artois). Později jsem našla na internetu recenze, které se mnou do určité míry souhlasily. Kulisy tu byly označené za levné dekorace z fantasy filmů a některé obleky za prapodivné latexové modely. To jsem zprvu vůbec nepochopila, než mě zkušenější přítelkyně poučila: oblečky z latexu prapodivných barev se prý používají v situacích kde... hm... jak jen bych to slušně pověděla - no prostě, kde sexuální vyžití alespoň jednoho z partnerů si žádá něco extra, v domě k tomu určenému a za peníze, jestli mi rozumíte. Jo, tak do té situace by se šat filmového Roberta D´Artois hodil asi znamnitě! Škoda tak laciných efektů do série podle velmi dobré předlohy! A přitom lapsusů bylo víc - nemohla jsem se smířit s tím, že hlavní piklící zločinnou hraběnku Mahaut představovala Jeanne Moreau. Je to skvělá herečka, klobouk před ní dolů, nicméně od mládí měla svou výraznou kostnatou tvář a tělo v podobě smrtky a jistou nedefinovatelnou distingovanost v každém pohybu - zatímco Mahaut měla být podle literární předlohy vulgární a hřmotná, jak se sluší na stárnoucí ženu, která jen k snídani pozře paštiku a kus pečeně a sýra a nějaký ten pohár ohnivého červeného vína. Tak bych mohla srovnávat donekonečna. Skoro to vypadalo, že příběh byl zfilmován jen proto, aby poskytl dostatek prostoru rodině Depardieu. Miluji slavného doyena Gérarda, ale vzhledem k tomu, že zde si zahrál jen v několika okamžicích úlohu mučednického komtura templářů Jacquese de Molay, příliš na diváky nezapůsobil. Jeho dcera se zhostila úlohy jedné z královen profesionálně - a to je jediné, co bych k tomu podotkla. Guillaume Depardieu, syn ve stínu slavného otce, ten tady zazářil, to je pravda. Ale jen pro ty, kdo znají jeho osud: s tátou, který je mu až příliš podobný jsou celá léta na kordy, mladý před léty utrpěl vážný úraz na motorce, nakonec si dal dobrovolně amputovat nohu...no ano, s tou závadou už sehrál tuto úlohu. Ne, tato série mne nanadchla. A nenadchla mne ani česká televize, která sérii tak složitého děje pouze pro zasvěcené dávala někdy v týdenním rozpětí, ale když se do toho vřadilo sportovní klání jakýchsi čutálistů, klidně zařadila další část po čtrnácti dnech. Věru, zač obyčejní lidé platí povinné TV poplatky...