Scaramouche

Scaramouche - říká vám to něco? Je to francouzský film z roku 1963. Tehdy velmi populární Gérard Barray představoval záletného herce z potulné komediantské společnosti, který však je ve skutečnosti markýzem, jemuž by po právu mělo patřit veliké jmění. Protože o ně jej připravil úskočný příbuzný, mladík musí vybojovat mnoho soubojů a projevit nemálo kombinačních schopností, než se mu podaří odhalit, jak se to všechno kdysi dávno odehrálo. Samozřejmě, podvodník je usvědčen a zabit a co víc, novopečený markýz tak může konečně získat krásnou šlechtickou dcerku Dianu, která ho nezištně milovala už jako obyčejného komedianta. Vedle Gérarda Barray, který představuje Roberta la Fleur, herce s přezdívkou Scaramouche, hraje Dianu Michéle Girardonová a zlotřilého markýze de la Tour, který zabral Robertovo místo, hrál rovněž tehdy značně populární Alberto de Mendoza. Výpravný film vznikl za spolupráce Francie a Itálie. Nevím, proč televize v dnešní době vytahuje všechny možné filmy podobného žánru - a mnohé méně zdařilé - a Scaramouche zavrhla. Patrně to má něco společného s vysílacími právy, ale pro diváky je to škoda, věřím, že film by si i dnes své diváky našel.

Vrchní prchni

Tak jsme včera opět shlédli televizní reprízu filmu českého filmu Vrchní, prchni! Kolikátou už? Přiznám se, že to nepočítám a pokaždé se spokojeně uvelebím do křesla a bavím se, jako ve všedním životě nikdy. Příběh těžící z faktu, že si chudý knihkupec Vrána přivydělává coby falešný vrchní má tolik zábavných zvratů, že se nemohu nesmát. Soused v podání Zdeňka Svěráka je kouzelný, Libuška Šafránková jako manželka Vránová má své sladké chvíle i grády - jen si vzpomeňte na tu facku, kterou manželovi ubalí, když ho soused přivede představit coby cizího pana inženýra z hor. Naprosto neodolatelný mi ale od prvního podívání v té roli vždycky připadal Josef Abrhám. Člověk v jeho podání přímo vidí pohledného chlápka velkých ambicí, kterému osud přiřknul malost a klotový plášť a tak se s tím snaží vyrovnat po svém, byť i způsobem nepoctivým. Zvláštní je, že role prý byla původně psaná přímo "na tělo" pro Petra Nárožného. No, nevím... snad mi to pan Nárožný odpustí, nejen že si vážím jeho hereckých výkonů, ale miluji ho snad v každé roli - ale coby falešný vrchní se mi líbí Josef Abrhám a nikdy bych na tom nechtěla nic měnit - howgh.

babička

Snad žádný film by se tak nehodil k významným státním svátkům, jako film Babička. A proto mi dělá radost, že jej na televizním programu v ty dny vždycky někde objevím. Klasický příběh, zfilmovaný podle naší národní spisovatelky Boženy Němcové! Jistě ne každý ve škole Němcovou ocenil a mnohým to zůstalo do dospělosti, ale i kdo není vysloveně patriot, ocení příběh z dávných časů, o moudré vesnické stařence. O adaptaci podle slavného románu se - pokud vím, pokusili dvakrát. A i když to nebývá vždycky pravdidlem, výsledek byl v obou těchto případech výtečný. Abych jmenovala jen namátkou, v novější verzi v režii nedavno zesnulého pana Moskalyka ztvárnila ústřední postavu národní umělkyně Jarmila Kurandová, Barunku mladinká Libuše Šafránková a Viktorku Libuše Geprtová, na ty ostatní si jaksi nevzpomínám. Asi jsem staromilec, ale dávám přednost té první verzi, možná jen ze soukromého sentimentu. Babička Terezie Brzkové, to je moje vlastní prababička, jak si ji dodnes pamatuji, i když zemřela, když jsem byla ještě malá. Naprosto nechápu, jak je možné, že film objevil paní Brzkovou teprve až v jejím zralém věku, jak jsem se někde nedávno dočetla. Viktorka Jiřiny Štěpničkové mi připadá dokonalá a tajemný černý myslivec Gustav Nezval také nemá chybu.
Nejvíc mi ale přirostla k srdci Barunka Nataša Tanská, přesně tak jsem si při četbě Babičky Barunku představovala. Myslími, že tento film si své diváky vždycky najde - a pravděpodobně tak přežije mnoho modernějších trkáků a krváků, které vznikly jen pro zábavu.

Tygr sedmi moří

Kdysi u nás běžel film Tygr sedmi moří. Nechápu, jak mohl prorazit socialistickým kordónem cenzorů až na filmová plátna, protože v sobě snoubil vše, co bylo s tehdejším režimem neslučitelné. Jde o dobrodružně - romantický příběh prostého námořníka Roberta Surcoufa, který je nucen se z lásky ke krásné a zámožné Marie Catherine domoci majetku co nejdřív a získává tudíž korzárský dekret. (Jinými slovy se tedy stane pirátem ve službách krále, kterému odevzdá nemalý podíl na kořisti, toť synonymum korzára). Surcouf se nejen osvedčí v roli kapitána lodi, hbitě se zhostí i role intrikána - samozřejmě, za pomoci krásných a nebezpečných žen - aby se nicméně na konci filmu vrátil do náručí Marie Catherine. Roberta Surcoufa představoval tehdy velmi populární francouzský herec Gérard Barray (u nás známý jako D´Artagnan z jedné verze Tří mušketýrů, z filmů Scaramouche, Pyramida boha slunce či Kapitán Fracasse). Milovanou Marii Catherina mu (dosti nudně) zahrála Geneviéve Casil, milenku Margaret Antonella Lualdi v plném rozkvětu. Film vznikl v koprodukci Francie a Itálie a jako režisér je uváděný Sergio Bergonzelli. Po létech jsem se dověděla, že film nezůstal jedináčkem, u nás na televizních obrazovkách bylo promítané i jeho volné pokračování. Ten původní titul asi nebyl kdysi přeložen věrně, dnešní filmografie jej zmiňuje jako "Pán sedmi moří" a ono volné pokračování pod titulem "Pod vlajkou tygra". Po létech jsem viděla oba a netvrdím, že jde o vlivná či hodnotná díla, ale dodnes si pamatuji namaskárovaný pohled Antonelly Lualdi ve scéně " Tančíte, pane korzáre?" A odměřený, skoro blazeovaný pohled Gérarga Barraye: "Nikoli, pan korzár netančí!" Tak ovšem zněl dialod v prvotních českých titulcích. Později tento francouzský esprit vypáchl doa neznáma, aby uvolnil místo chválenému českému dabingu