Slepičí úlet

Filmy pro děti a mládež jsou fajn. Pokud ovšem nedojde k takovému úletu, jako je film Slepičí úlet. Mohli jste ho vidět zrovna včera, 30. prosince. Samotný námět není až tak špatný - na jedné malé slepičí farmě se slepice cítí tak zle, že chtějí uprchnout. Vede je odbojná Ginger a doufá v pomoc náhle se zjevivšího kohouta Rockyho... Vcelku by vůbec nevadil dodatek, že Rocky je kouhout cirkusový, který nedovede létat a tak to nemůže naučit ani slepice. Mně vadí hovadiny okolo tohoto dílka! Rocky létat neumí, zato slepičí kaprál má své zkušenosti a tak nakreslí plány bojového letadla, které musí zhotovit slepičí prdky - a ty se toho chápou s nadšením, montážní klíč, kladivo ani nůžky jim nejsou cizí! Kaprál letí s hotovým letadlem a všichni nakonec přes všechny zlé peripetie dorazí do slepičího ráje. Příběh je to pro děti, ne? A je rozumné balamutit děti, že slepice umějí zacházet s kleštěmi či kladivem a kohouti pilotují letadlo? Vzpomeňme na případ reklamy na kolu, kdy chlapec vyskočil z okna a letěl - a hloupý civilní chlapeček to zkusil po něm! Já bych nerada, aby za pár let dětičky ve škole tvrdily, že slepice dovedou zacházet s montážním klíčem a kohouti pilotují letadla!

Ronja dcera loupežníka

Filmy pro děti, to je samostatná kapitola. Většinou bývají zdařilé, mnohem zdařilejší, než spousta filmů, určených vyloženě dospělým. Ale jen málokterý se povede tak, že na něj lze vzpomínat i po létech, jako na film Ronja, dcera loupežníka. Předlohu k němu poskytla spisovatelka Astrid Lindgrenová, film vznikl v roce 1985 za švédsko-norské spolupráce a byl vyznamenán několika cenami. Právem! Příběh dvou znepřátelených loupežnických rodin, z nichž každá žije v jedné polovině téhož zchátralého hradu, je totiž opravdu roztomilý. Nenávist totiž zasahne i poslední ratolesti rodů - chlapce a děvčátko. Po mnohém měření síly a zručnosti se ale nakonec spřátelí a dokonce spolu utečou od svých rozhádaných rodin pryč do lesa. Les je plný skřítků a tajemných bytostí, které mohou být pro obě děti velmi nebezpečné a nadto se blíží zima... Kouzelně zpracovaná pohádka plná romantiky a pěkných triků nakonec samozřejmě dopadne dobře, jak jinak!

Řek Zorba

Milovníkům dobrých starých filmů bych ráda připomněla koprodukční drama Řek Zorba. Film vznikl roku 1964 za spolupráce USA, Anglie a Řecka. Titulní roli v něm bezvadně ztvárnil Anthony Quinn. Příběh představuje mladého spisovatele, který se při své cestě na Krétu seznámí s neodbytným a bodrým Řekem. Jeho pozornosti mu zprvu jdou dost na nervy, přesto však nakonec na ostrov cestuje s ním, aby poznal nejen neuvěřitelného snílka Alexise Zorbu, ale jeho prostřednictvím i celou hloubku řeské nátury a duše. Mladého spisovatele si zahrál Alen Bates, známý jako úchylný vrah z filmu Psycho a ústřední ženskou postavu představovala velmi slavná a uznávaná řecká herečka Irene Papasová. Je to jeden z příběhů, který se neblýskal filmovými triky ani v něm netekly potoky krve za čím dál vypjatějších situací - a přesto jej divák i po létech dovede sledovat s velikým zaujetím od začátku až do konce.

Film je věčně mladý

Tak jsem si bleskově projela nosem Vánoční televizní program a zjistila jsem, že všechny stanice zase nezklamaly! Klasické pohádky jako Pyšná princezna a Tři oříšky pro Popelku - mimochodem kolidují spolu, to bude v mnoha rodinách nesvárů ještě před před štědrovečerní večeří jen proto, na kterou pohádku se dívat - a Princ a Večernice a Z pekla štěstí a osvědčený Mrazík... Někde jsem tam ale zahlédla také film E.T. mimozemšťan a je mi jasné, že v tom čase se připlácnu u televize a neodtáhne mne od ní ani deset párů bílých koní. Mám tenhle příběh moc ráda. Je těžké uvěřit, že od jeho natočení uběhlo už tolik let, že jeho režisér, tehdy mladý Steven Spilberg je dne starší důstojný pán a že ta malá, roztomila holčička Drew Barrymore, co tenkrát do filmu obsadil snad poprvé, aby s naivním úsměvem nabízela kamarádství malé vesmírné příšerce prošla také značnou částí života. Film je to totiž věčně mladý. Samozřejmě, maličko naivní, krásně trikový těmi triky, nad nimiž se dnes usmívají i malé děti, ale také citový a hlavně - povedený! A to se o každém filmu povědět nedá!

V pravé poledne

Přes bombastické velkofilmy, které se dnes ve světě točí, nějak mi připadá, že kinematografie spíš upadá. Filmy jsou dobře profesionálně odvedenou prací celých týmů, ale nosný příběh a kus srdce za tím, to chybí. Připomeňe si ale například takový vestern V pravé poledne. Natočen byl v roce 1952, V hlavní roli zazářil Gary Cooper, jeho hereckou partnerkou byla Grace Kellyová, pozdější monacká kněžna. Tenkrát dostala ve filmu první velkou hereckou příležitost. Western byl právem vyznamenaný čtyřmi Oscary. Příběh je to vlastně prajednoduchý a později v jiných filmech dokonce značně obehraný - osamělý šerif potřebuje sehnat dobrovolné pomocníky proti čtyřem nebezpečným pistolníkům, kteří sužují jeho městečko. Ale jak přesvědčivý herecký výkon v tomto případě Gary Cooper podal! Však také za tuto roli dostal svého druhého Oscara. Za jeho působivě strhaným zevnějškem prý byla nemoc, konkrétně praský žaludeční vřed, ale ať to bylo jakkoli, film se prostě povedl a nelze na něj zapomenout. Na rozdíl od některých, co se po roce oitniu na obrazovkách televize a po prvním odvysílání už po nich ani neštěkne pes.

Otec Kondelík a ženich Vejvara

Nevím jak kdo, ale já mám velmi ráda staré filmy. Nejen že jsou často ukázkou, jak lze s malými finančními prostředky natočit příběh, který potěší několik generací, někdy dokonce bývají lepší, než mnohé filmy současné. Přinejmenším - dobře pobaví, jako většina starých českých komedií. Na jedno z nejvyšších míst v tomto žánru bych postavila starosvětský příběh, natočený podle povídky Ignáta Herrmanna, Otec Kondelík a ženich Vejvara. Kritika si toho filmu nikdy moc necenila a vlastně měla pravdu, přesto ale pobaví i po létech. Malíř pokojů Kondelík se vypracoval od samotných začátků, kdy sám pobíhal jako hladový kluk se štaflemi a šetřil korunku ke korunce. Jenomže na stará kolena je už z něj vážený živnostník s vlastní firmou a činžovním domem a proto touží společně se svojí manželkou, aby se jejich jediná dcera Pepinka dobře vdala. Že v tanečních hodinách padne do oka drobnému státnímu uředníčkovi Vejvarovi je malířskému mistru velice po chuti, i když Vejvara je skromný a velice ušlápnutý popleta. Při namlouvání Pepinky si předchází i rodiče, jenomže nic se mu nedaří tak, jak si představoval. Panna Pepinka je mu ovšem velice nakloněna a tak by vše spělo rovnou až ke zdárnému sňatku, nebýt intrikánské Vejvarovy bytné, která by mu nejraději vnutila za manželku svoji staropanenskou dceru. Základním úspěchem nestárnoucí komedie je patrně obsazení rolí manželů Kondelíkových - totiž Theodorem Pištěkem a Antonií Nedošínskou. Ti dva hráli manželskou dvojici i v několika jiných tehdejších filmech a vždycky dokonale. Jako popleta Vejvara se představil Jiří Dohnal a nevěstou Pepičkou byla Eliška Gérová.