Černý Tulipán

Černý tulipán - to je typický příklad filmu, který je nenáročný, zábavný, romanticko-dobrodružný a příznivě se na něj vzpomíná i po létech. (Ačkoli v poslední době se několikrát objevil v televizi, bohužel, dost nešťastně nadabovaný). Mladý Alain Delon se tu blýskne v dvojroli ušlechtilého mladíčka Gioma a jeho staršího bratra, který žije dvojím životem - jako urozený šlechtic i bandita Černý tulipán. V podezření jej však už dávno má královský prefekt a při posledním střetnutí mu zámerně poraní tvář. Bandita má jedinou možnost - povolat svého k nerozeznání mu podobného bratra, aby jen nějaký čas na veřejnosti zastoupil. (Mimochodem, nápad hezký, ale v době neexistující plastické chirurgie by to asi muselo být na hodně dlouho). Giom napřed přijímá, protože věří, že bratr provádí své rejdy s ušlechtilými úmysly a když se nakonec přesvědčí o opaku, s horkokrevností mládí se rozhodne jeho reputaci napravit... Záměna obou bratrů poskytne soustu zápletek pro zasmání a když se do toho zaplete krásná nevěsta Kara, kterou otec vychoval jako chlapce (Virna Lisiová) a dokonce i svérázný otec Plantain sám, Francouzská revoluce nemohla být poražená!

Růžový Panter

Když se chci já osobně zasmát, neomylně sahnu po některém z "Růžových panterů". Už jen ty začáteční titulky, kdy tvůrci pojali pantela jako opravdové zvíře, které se ve své absurdně růžové barvě vlní a kamkoli zlotřile nakukuje. A co když nastoupí inspektor Clousseau v podání nedostižného Petera Sellerse! (nevím, čím to je, ale nejmíň se mi líbí ten první díl, kde Clousseau má ještě manžeůlku, ale chybí mu sluha Kato a duely s kapitánem Dreyfusem. Herbert Lom totiž ve své roli pomatence přímo perlí a není divu, tento dnes velmi starý pán byl výborný herec, viděla jsem ho i v několika charakterních rolích a co to, jak bravurně vystřihl zlotřilého vůdce banditů Cornela ve filmu Poklad na stříbrném jezeře?) Rozumím, najdou se lidé, kterým se tento způsob humoru nezamlouvá. No, já k nim prostě nepatřím! Vděčně se směju i zápletkám, které už jsem viděla bezpočtukrát!

Listopadová Romance

Se mnou je to těžké.Kdykoli sednu k počítači a chci se rozdělit o své filmové vzpomínky se stejnými fandy, hrnou se mi do mysli tituly a příběhy...Jenomže několikrát už jsem se také přesvědčila, že jsem omylná, jako ostatně každý. (Doufám, že ostatní milosrdně připustí, že ještě nejde o sklerózu). Vzpomínám na určitý příběh, skoro většinu si z něj pamatuji, jenomže se mi nevybavují tváře hlavních hrdinů. Domnívám se, že si aspoň pamatuji titul - ale ono ne! Někdy okolo Vánoc dávali v televizi jakýsi romantický film - hrál v tom Richard Gere. Povídám si tenkrát:"No jo, ale to je ale určitě ten smutný příběh velké lásky, co už jsem viděla, jak ona umírá na rakovinu a nakonec ho pošle pryč na mostě a odejde, na to se dívat nebudu!" A nedívala jsem se. Před několika dny šel večer film Listopadová romance. Já se namlsala, usedla k obrazovce a hele - to byl onen smutný příběh, až na to, že v něm nehrál Richard Gere. A jakže se jmenoval tem film, ve kterém tuhle hrál? No nevím, to už jsem zapomněla!

Vinnetou

Tak bych řekla, že velká část mé generace s nostalgií dodnes vzpomíná na filmy o hrdém náčelníkovi Apačů! Jak jsme si tenkrát pracně trhali od huby ovocné žvejky a oříšky v cukru, aby se na neděli usušila pětikačka z kapesného. A jak jsme lízali plátno ve smradlavém oblastním biografu, jen aby nám po trapném socialistickém týdeníku okouzlily oči barvy Technicolor a do působivé melodie zazněla průvodní slova:" Znáte ho všichni - Vinnetou..." My jsme málem nedýchali! Po létech jsem na jeden z těch filmů vzala svého synka. Bylo mu asi šest, nadšeně kulil oči, ale většina mladých diváků kolem nás se smála. S prominutím, já v tom nemohu vidět znak větší inteligence a rozhledu! I ano, v těch příbězích bylo leccos nelogického, ne všechna fakta odpovídala historii a k naštvání byl i stále stejný okruh určitých herců, kteří se objevovali v různých rolích, ale to všechno jsme tenkrát postřehli i my. Jenomže my jsme cítili touhu po spravedlnosti s Vinnetouem, Old Shatterhandem a jejich přáteli - aby bandité či nepřátelští Indiáni byli poraženi a zvítězilo to dobré. Těm pozdějším divákům to bylo fuk. Prostě jen popíjeli kolu nebo pivo - a smáli se!

Pes Baskervillský

I v dnešní době příšerných horrorů a thrillerů a jak se všechny ty žánry nazývají, přiměřeně strašidelný mi stále připadá film Pes baskervillský. Je pravda, že daleko lépe se to plazivé hrůzmo z jeho obsahu nasává v knižní podobě (a zvláště takhle večer na chalupě, u krbu a při nasávání nečeho ostřejšího). Ale i ve filmové podobě kupodivu tvůrci dost věrně vystihli tajemno původní předlohy. Nijak to neflákali, téma je vděčné, jen já vím o třech filmových verzích, přičemž v jedné si zahrál mladého zámeckého pána Martin Shaw, známý to kudrnáč z Profesionálů. Já osobně považuji za nějzdařilejší verzi první, tuším z poloviny šedesátých let, alr to je věcí názoru. Jo, o co v tom příběhu jde snad říkat nemusím, hlavní senzací filmu je stejně ten vyjící pes na blatech.

Griffin a Phoenixová

Málo platné, na zdařilý film člověk vzpomíná léta. Já mezi takové řadím drama Griffin a Phoenixová. Vznikl v roce 1976, nedavno jsem ho viděla znovu a ani dvacet roků mu neubralo nic na lidskosti. Příběh nevyléčitelně nemocného muže a ženy je vyprávěn způsobem, který budí soucit, ale nedrásá divákovi nervy, i když je od začátku jasné, že ani pozdní láska těch dvou na jejich krutém osudu nic nezmění. Způsob jakým se s tím vyrovnávají, chvilky štěstí, které připravují jeden druhému dávají každému člověku podnět k zamyšlení: dokázal by v podobné situaci jednat stejně? V roli Griffina přímo exceluje inspektor Colombo alias herec Peter Falk, který ani tuto roli okázale nepředvádí, ale podobně jako svého detektiva ve starém baloňáku prožívá. Zmínila jsem se o tomto filmu jednou před jedním, který mi řekl: "No jo, vím, to je vo těch dvou jak celej film umíraj a jeden může akorát hádat, kdo to zabalí dřív!" V tu chvíli jsem dost litovala, že mně naši tak dobře vychovali. Svrběla mne pusa i dlaň.

Hvězdné války

Pořád v posledních dnech někde slyším o Hvězdných válkách a jak prý je to překvapivé, že se z tohoto filmu stal tak zářivě úspěšný fenomén. Mne to ani trochu nepřekvapuje. Pokud vím, tvůrci přinejmenším ten první díl páchali s malým rozpočtem, s ohromným našením a velikou úspěšnost od toho snad ani nečekali. Bohuže,l mnozí kolegové z jejich branže to dělají právě naopak: rozpočet mají enormní, nadšení mizivé a přesrto chtějí dobýt svět. Jó milánkové, někdy taková kalkulace sice vyjde, ale mnohokrát také ne. Za sebe se bez mučení přiznám, že Star Wars dostaly i mne - a to jsem na tenhle žánr předtím mohla psí hlavu strčit! Škoda, že dnes hrozně pospíchám -příležitostně popíšu, jak jsem k nim vlastně přišla!

Film

Film mne fascinoval odmalička, od toho prvního nedělního odpoledne, kdy mne naši vzali do kina na pohádku Obušku, z pytle ven. Ten dojem byl tak silný, že i když jsem pohádku léta neviděla, nějak mi v mysli zůstávala usměvavá tvář pana Peška a jeho laskavě pronesené: "Oslíčku, prosím tě, otřes se!" Když film začali po létech téměř pravidelně uvádět v televizi, snad ani jednou jsem ho nepropásla. K velkému pobavení svého dávno dospělého syna se s předstihem přesouvám před obrazovku s hrnkem kafíčka či ovocného čaje a už dopředu si notuji: "Já jdu jen tak světem jako ptáček..." Od té doby jsem viděla spoustu filmů, pěkných i nulových, silných příběhů i takových slátanin, jaké snad nikdy ani neměly vzniknout, tomu se asi nevyhne ani člověk, který si velmi pečlivě vybírá. A já si ani příliš nevybírám, jsem prostě "příběhová". Jen mne tak napadá - co asi dělali lidé jako já, než byl vynalezen kinematograf???