Colombo

S filmy je to jako se vším - k úspěchu u nich nestačí jen vložit peníze a doufat, že se to vyplatí. Do některých projektů tvůrci nasypali financí jako do prasklého forbesu a ono nic. Naproti tomu některé filmy - třeba i televizní - musely přijít na docela málo a jen proto, že za nimi stojí také šikovný nápad a nevyzpytatelná souhra náhod, výsledek je dokonalý a trvalý. Za všechny takové byl jmenovala seriál Colombo. Za nesmírně výhodné pokládám už jen to, že naprostá většina epizod jsou ucelené příběhy. To je v seriálu samo o sobě hodně důležité, protože každý človek není, často ani nemůže být divákem, který se za všech okolností ve stanovený čas připlácne k televizi, stále ještě ně každý vlastní video, ať o tom statistiky říkají cokoli a do hry je nutné také započítat řadu diváků ve věku tak pokročilém, že si s nahrávací technikou neporadí a navíc - povězme to upřímně - s jejich pamětí je to většinou takové, že po týdnu či tak nějak dávno zapomenou, o čem předchozí část vlastně pojednávala. Ale i když tuto výhodu samostatných epizod vůbec nepřihodím na váhu, jsou tu mnohé další. Zdánlivě nenápadný a dokonce na první pohled trochu přitroublý poručík je náramný sympaťák (a za to budiž čest a sláva Peteru Falkovi, který své osobní neštěstí - jedno nevidoucí oko - využívá s přehlem k dokonale lišáckým obličejům v detailu). Drobnůstky k ozvláštnění jako jeho líný baset jménem Pes nebo neustálé zmínky o manželce, která se vlastně nikdy neukáže jsou mimořádně šťastné,
stejně jako to, že jednotlivé epizody zavádějí diváky do rozmanitých a zajímavých míst a že žádná z nich neklesne pod slušný průměr. Samozřejmě, to nejhlavnější asi spočívá v tom, že divák od prvního okamžiku ví, k jakému došlo zločinu a kdo je vrah. I ten nejtupější si tudíž nemusí ždímat ztrémovaně mozek a cítit se méněcenný, že to neodhadne a ti o stupínek výš už si vychutnávají dohady, podle jaké hovadiny na to zase ten mazaný Colombo přijde. No a souhrn toho všeho dohromady asi způsobuje, že seriál je dodnes v oblibě, přes spoustu novějších a hlavně akčnějších.

Kameňák

Kameňák - no to mně tedy podržte, jak mohly značného úspěchu dojít dokonce tři díly! Uznávám, že Václav Vydra je v roli přihlouplého policisty neodolatelný a Anna Vejvodová coby stará babka Kropáčková vysloveně k sežrání, ale!!! Když jsem se kdysi dověděla, co pan Troška začal natáčet, ohromně mne to nadchlo - to je ale nápad, nahromadit vtípky a vytvořit kolem nich ucelený příběh! Bohužel, v tu chvíli mne nenapadlo, že to mohou být ve valné většině ne moc vhodné vtípky a že příběh kolem toho bude - mírně řečeno - přisprostlý. Troškovy pohádky nebo jeho slavné Slunce, seno... slibovaly jiný druh humoru. No, nepovedlo se. Není to jen můj názor, slyšela jsem to z mnoha úst a velice mne těší, že ten názor sdílí i maminka Trošková. Další Kameňák prý rozhodně syn točit nebude, těch sprosťáren už bylo dost! Já si počkám, jestli bezesporu talentovaný rejža spáchá zase něco opravdu povedeného. Jo - a protože autoři od sebe dost často opisují, doufám, že ten nápad s horou vtipů v jednom příběhu trkne někoho,
kdo z toho slepí opravdu slušný a zábavný film - celovečerní stačí jeden, vždyť méně bývá většinou více, to je známé!

Pohádka máje

Mám ráda romantické filmy a mám ráda staré české filmy pro pamětníky. A z toho vyplývá, že mám ráda film Pohádka máje. Že je natočený podle stejnojmenného románu Viléma Mrštíka asi nemusím připomínat. Májová láska rozpustilého studenta Ríši k prosté a snivé revírníkově Helence je dokonalá hlavně obsazením hlavních představitelů: Helenka báječně sluší Nataše Gollové, ale naprosto nepřekonatelný je mladý Svatopluk Beneš v roli Ríši Gregora, od počáteční bouřlivé zamilovanosti k jisté odtažitosti ve chvílích, kdy už prvotní okouzlení naivní dívčinkou poněkud pominulo a on se začíná trošánek nudit. Svatopluk Beneš byl skvostný herec, od svých prvních rolí po ty pozdní. Jen si připomeňme namátkou vedle Ríši také nadporučíka Lukáše ve Švejkovi - až po starého šarmantního drogistu-lupiče ve filmu Drahé tety a já... Tento film nepřipomínám ostatně vůbec samoúčelně, i tady se pan Beneš sešel s Natašou Gollovou, tentokrát už ovšem v roli jedné z trochu popletených tetiček.

Hombre

Veliký dojem na mne kdysi udělal film Hombre, který vznikl v roce 1966 nebo 67 podle novely Elmora Leonarda. Pravda, tenkrát jsem byla ještě mladá a méně otrlá, říkala jsem si později. Ale nedavno jsem film viděla znovu a dobrý dojem ve mně přetrval. Určitě se o to hodně zasloužil Paul Newman v roli bělocha Johna Russela, kterého v dětství unesli Indiáni. Vychovali ho a dali mu jméno Hombre, on se ale v dospělosti váhavě vrací mezi své, aby převzal nečekané dědictví.
Brzo si uvědomí, že v takovém životě se nemůže cítit volný a odchází. Skupina lidí z dostavníku mu není blízká, přesto však kvůli manželce jednoho z cestujících nakonec ze zcela lidských pohnutek obětuje svůj život. Film rozhodně patří mezi jeden z nejlépe udělaných westernů - až po létech jsem se dověděla, že byl natočen podle literární předlohy Elmora Leonarda, režíroval jej MArtin Ritt. A abych nechválila jen hlavního představitele, Paulu Newmanovi rovnocenně přihrávala Diana Cilento a Frederik March.

Hrabě Monte Christo

Hrabě Monte Christo - to je moje slabá stránka od té chvíle, co jsem jako malá holka přečetla knihu od Alexandra Dumase. A jistě nejsem sama v náklonnosti k tomuto romantickému příběhu o lásce a zradě, jinak by nebyl tolikrát zfilmován. Kolikrát? To se podržte, udajně 31 x, poprvé v roce 1908. Osobně jsem shlédla verzi z roku 1955, kde Edmonda Dantese představoval populární Jean Marais, potom dílo z roku 1975 ve stejné roli s Richardem Chamberlainem a čtyřdílnou televizní ataptaci s Gérardem Depardieu. Nevylučuji, že jsem viděla i nějaké jiné provedení, ale pokud ano, muselo mi připadat tak chabé, že se na to nepamatuji. Ani ta ostatní pojetí mne příliš neuspokojila. Adaptace z roku 55 byla přesným přepisem knihy a v době české premiéry okouzlila moji matku. Já film viděla asi po patnácti létech a zdál se mi značně staromódní. Richarda Chmberlaina miluji a připadal mi nedostižný v Ptácích v trní, Gérarda Depardieu zbožňuji snad v každé roli, ale jako Edmond Dantés se mi nelíbil ani jeden. Ostatně i tyto dvě verze víceméně fádně kopírovaly román. Jistě, lze na to nahlížet tak, že natolik známá a populární předloha je svatá a nepřipouští odchylky. Normálně to tvrdím také, ale není v tomto případě výsledek trošičku nudný? Proto mne mile překvapila (snad úplně poslední) filmová verze z roku 2001, vytvořená filmařským týmem Velké Británie a USA (v hlavní roli Jim Claviezel). Tvůrci neváhali ponechat základní kostru příběhu a přitom hodně změnit. Například zrádce Fernand Mondego není rybář, ale od začátku urozený hrabě Fernand de Morcerf, svazek Mercedes a Edmonda byl nezpochybnitelně konzumován, takže ku konci filmu se nikdo nediví, že mladý Albert není synem hraběte Morcerfa, ale Edmondovým(ostatně vnímaví diváci to pochopí mnohem dřív, když je jasně řečeno, že po zprávě o Edmondově smrti se Mercedes za jeho soka provdala do jednoho měsíce), mnohé postavy ve filmu docela schází a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Americky akční pozměnění ovšem kupodivu klasickému příběhu neublížilo. No, kdyby se tvůrcům všechny změny dařily jako v tomto případě, proč ne!

Jak ukrást Venuši

Jestlipak si ještě někdo vzpomene na film Jak ukrást Venuši? Asi ne, tuhle jsem se koukla na net a zmínky o něm byly nemastné neslané, skoro nic. Přesto ten film z roku 66 pokládám za jednu z nejlepších komedií vůbec, kterou jsem kdy viděla. Naprosto nená ročná zápletla o náruživém padělateli Bonnetovi, jeho milující dceři Nicole a muži, který se jednou v noci vloudí do jejich domu a je zprvu pokládán za zloděje... A kolik legrace se kolem toho vytěžilo než se prosáklo, že lupič není lupičem ale odborníkem na umění, který se do domu vloudil s podezřením na Bonetta, jenomže neodolal jeho hezké dcerušce tak dokonale, že s ní na podmínek naprosto krkolomných nakonec jde krást údajně Celliniho Venuši přímo z výstavy v Louvru. Venuše totiž nemá s Cellinim vůbec nic společného, mistrně ji padělal už Nicolin dědeček podle babiččina modelu, jenže velikášský tatík Bonett ji zapůjčil na výstavu i když bylo skoro jasné, že ten podvrh může prasknout. Ke zdařilosti filmu zaručeně přispěl mistrný režisér William Wyller, ale v první řadě představitelka Nicole - křehká Audrey Hepburnová a nevinně modrooký a hezký Peter O´Toole ve svém nejlepšém období jako znalec umění a zároven zloděj Simon Dermot.

Jen když jsme zdrávi

Jen když jsme zdrávi! Jo, kdysi jsem viděla film s tak bizardním názvem . Byla to francouzská komedie a v hlavní roli hrál komik Pierre Etaix. ( O jeho dalším životě nic netuším). Nešlo o ucelený příběh, ve filmu byla spousta dokonale odpozorovaných epizodek z velkoměsta, při nichž hlavní hrdina - samotář - nakonec ztrácí hlavu a snaží se utéci od civilizace a to se mu k jeho smůle také nepovede! Tenkrát (film vznikl v roce 1965 a do našich kin byl uveden sotva o pár let později) jsem se dokázala všemu ve filmu smát : "...Ukradli mi auto. Pane komisaři, ukradli mi auto!No - he he, - to máte pravdu, jen když jsme zdrávi..." Od té doby uteklo čtyřicet let a ledasčemus se už nesměji. Spíš myslím, že tvůrce Etaix ( prý to byl také režisér a scénárista) předstihl čas. Jó, to se neodpouští!

Sandokan

Určitě si mnozí z nás ještě vzpomínají na seriál o Sandokanovi. Bradatý a tehdy ještě mladý Kabir Bedi tam vynikal v hlavní roli - ani ne tak hereckým výkonem jako spíš statnou postavou a krásně jiskrnýma očima. To, pravda, vnímaly asi hlavně ženy a dívky, série příběhů o hrdinství, zradě a nešťastné lásce ale inspirovala bohatě i tehdejší mládež, v čase, kdy jednotlivé epizody začínaly člověk nemohl projít po ulici, aby z mnoha oken neslyšel řvát z televize úvodní melodii (mimochodem velmi hezkou), kluci šermovali a hráli si na Sandokana, na Matějské pouti se prodávala trička se Sandokanem v nejrůznějších velikostech (sama jsem jedno musela koupit svému malému synkovi, který se s ním vytahoval ve školce) ... Nevím, jestli by autor předlohy, Emilio Salgari byl z toho nějak nadšen, nicméně, v hrobě nemá právo hněvěm rotovat, on to způsobil! A konečně - i já na fenomén jménem Sandokan i po mnoha létech ráda vzpomínám. Po létech k tomu tvůrci přičinili ještě volné pokračování, ale to už... ne, to prostě nebylo ono!