Ruy Blas

Je zvláštní, že i tak solidní televizní stanice jako jsou ČT1 a 2 vytahují s Jeanem Maraisem všechny možné staré filmy, ale jeden ne. Mám na mysli drama Ruy Blas, jehož literární předlohu stvořil Victor Hugo. Scénář podle jeho románu napsal Jean Cocteau. Kdo něco ví o jeho soukromém životě, nebude se volbě Maraise pro hlavní roli nijak divit. A protože film vznikl v roce 1948, vystupuje tady Jean Marais mladý, nikoli coby milovník postarší, jakým byl například už ve filmu Kapitán Fracasse. Hlavním motivem je láska mladého studenta ke královně Španělska. Znal ji od dětství, jeho otec byl lesníkem na panství, kde mladá dívka vyrůstala. Láska k osobě tak vysoce postavené však nemůže mít šťastný konec, tím spíš, že mladý bloud si za svého důvěrníka zvolí nehodného intrikána, dona Salusta. Tomu jde jen o jediné - aby prostřednictvím naivního mládence kompromitoval a nakonec i zničil královnu. Rychlý postup u dvora, zvučný titul a majetek pro Ruy Blase, to všechno jsou jen schůdky k tomuto cíli. Francie sahla po vděčném tématu ještě jednou - po řadě let ovšem původní námět značně zpotvořila v pokusu o komedii. Důraz tentokrát nebyl zdaleka kladen na osobu Ruy Blase, v hlavní roli úskočného dona Salusta se vyřádil Louis de Funés a film byl uveden i u nás pod názvem Pošetilost mocných.

Mary Poppins

Včera přišly na potlachu vzpomínky na známé muzikálové písničky. Ne jen na ty moderní, zabrousilo se i do stara a jeden chytrák zavzpomínal slovy..."nebo ta z My Fair Lady, jak to zpívá ten kominík - čim čim..." Šla jsem do kolen a jen jemně upozornila, že kominík tu píseň zpívá ve filmu Mary Poppins. A jsme u toho. Tento film se Američanům nadmíru povedl. Ostatně - scénář si necucali tak docela z prstu, tvořili podle literární předlohy P.L.Traverse. A i dospělí v době jeho slávy chodili koukat na krásný pohádkový příběh o víle, kterou jednou přivane jižní vítr před dům, kde mají dvě smutné, omrzelé a poněkud nevychované děti, Jane a Michaela. A protože v domě zase jednou potřebují vychovatelku pro ty dva uličníky, víla v dívčí podobě nastoupí na její místo pod jménem Mary Poppinsová. Nevšedními výchovnými metodami se jí podaří polepšit děti a ty zase najednou dovedou zapůsobit na své rodiče a přímo zázračně se tak zlepší rodinné prostředí. Mary není na svůj úkol sama, pomáhá jí pouliční prodavač Bert, kominíci a také zvířátka (většina z nich je kreslená). Jenomže, jak už to chodí v pohádce, Mary Poppinsová nemůže zůstat ve světě lidí navždy a když dosáhne svého cíle, musí se vrátit tam, odkud přišla. V hlavní roli zazářila Julia Andrewsová, jejího přítele a pomocníka Berta si zahrál Dick van Dyke.

Zlaté časy ve Spessartu

Když už jsem se zmínila o dvou komediích z cyklu tří, nezbývá než připomenout i tu třetí, závěrečnou. Jmenuje se Zlaté časy ve Spessartu a abych byla upřímná, připadá mi úplně nejpovedenější. Jako by se tvůrci trilogie v první části rozcvičovali, ve druhé už dobře zvládli řemeslo a ve třetí teprve popustili uzdu gejzírům směšností. Film vznikl v roce 1967, režíroval opět Kurt Hoffmann. Předchozí dvě části by měl ovšem člověk znát, aby se orientoval v ději. Spessartská strašidla musí konat dobré skutky, aby byly jejich prokleté duše konečně vysvobozené. Příležitost se jim naskytne ve chvíli, kdy majitel přepychového hotelu chystá svatbu své jediné dcery Annelise. Staršidla jí považují za svojí komtesku, ačkoli Annelise (jíž opět představuje Liselotte Pulverová) je její vnučkou. Ženichem je pohledný americký konstruktér rakety, v níž strašidla kdysi opustila Zemi. Nyní se vrátila právě včas, jelikož ve městě se konají také manévry NATO a svatba Annelise je tak silně ohrožena. Strašidla musí zapojit všechnu svojí vynalézavost, aby nakonec všechno dobře dopadlo. A samozřejmě, jelikož je to opravdový konec, jejich dušičky jsou na závěr filmu omilostněné.

Hospoda ve Spessartu

Hospoda ve Spessartu byla romantická komedie, na kterou člověk ani po létech nezapomene. Za daleko povedenější mám ale její přímé pokračování, které tvůrci nazvali Strašidla ze Spessartu. A ne náhodou! V první části byli loupežníci dopadeni a zazděni, v pokračování došlo k jejich vzkříšení do stavu strašidelného a k uvolnění jejich vězení. Popletená strašidla se uchýlí na zámek Sandou, k mladé komtesce, která si přece kdysi vzala jejich vůdce. Jaksi jim nedojde, že od té doby uběhlo už sto let. Na zámku nalézají komtesčinu pravnučku Charlottu (opet Liselotte Pulverová), která je právě v nesmírných nesnázích. Dlouží veliké peníze jednomu vydřiduchovi, který ji chce o zámek připravit a vybudovat z něj luxusní hotel. A to přece strašidla nemohou dopustit. Co takhle věřitele pořádně vyděsit? Že by se nelekl chrastících přízraků a polstrovaných stoliček, co vypadají, jako by v nich někdo právě seděl, i když nesedí? Film vznikl v roce 1960 a jeho režisérem byl Kurt Hoffmann.

Hospoda ve Spessartu

Je pravda, že takové filmy Bergmanna nebo Felliniho mají váhu, kterou jiné filmy nemívají. Ale pokud jde o mne, dávám přednost komediím, protože svět je už tak dost vážné místo, kde to stojí hodně za houbeles, že proč se aspoň ve volné chvíli raději nezasmát? Vzpomínám na německou komedii Hospoda ve Spessartu. Pochází z roku 1957 a pořád je roztomile úsměvná, protože je pohádková. Jedna se o první část kdysi velmi populární trilogie. V 19. století je v hlubokých lesích ve Spessartu hospoda, kde slouží také jako tajný úkryt bandě lupičů. Jsou samozřejmě zákonem pronásledováni, jenomže unikají. Mladá komteska Franziska Liselotte Pulverová) se seznámí s jejich náčelníkem (Carlos Thompson) a to není žádný zlosyn, nýbrž urozený šlechtic, který se dal na nekalé řemeslo, protože se mu kdysi stala křivda... Romantická láska by ráda měla svůj šťastný konec, jenomže lupiči jsou lupiči a ti, které nakonec zákon popadne, jsou odsouzeni k tvrdému trestu - zaživa budou zazděni v hospodě, která jim tolikrát poskytla útočiště. Ne, ani při tomto konci se nejedná o žádné drámo, protože film má další pokračování, v němž při stavbě silnice zbytky hospody dělníci vybagrují a tím pádem se na svět vrací skupinka lupičů, nyní už jako duchové neboli strašidla...

Doktor Živago

Málokdy se stane, že podle kvalitní knižní předlohy vznikne stejně kvalitní film. A když se to jako zázrakem povede, aby se povedla po pětatřiceti létech druhá verze stejně pěkně, to už je zázrak nad zázraky. Mám konkrétně na mysli Doktora Živaga. Stejnojmenný román napsal ruský spisovatel Boris Pasternak, který měl ale ve své vlasti takové problémy, že ačkoli rukopis dokončil v roce 1956, vydán byl až v roce 1987. Mezitím ovšem vyšel v zahraničí a sklízel veliký úspěch. První filmová verze vznikla v roce 1965, adaptace se ujali Američané, režisér Lean obsadil do titulní role Omara Sharifa, který na tom založil svoji slávu, dvě ústřední ženské role vytvořily Geraldine Chaplinová a Julie Christie. Miluji ten silný příběh o lékaři, který na pozadí krutostí a války prožívá dvě nesrovnatelné lásky - něžnou, přátelskou, založenou na celoživotní náklonnosti a úctě, ta patří jeho manželce. Osud mu ovšem několikrát připlete do cesty dívku úplně odlišnou - temperamentní, nezkrotnou - a k té ho upřímně vedou jeho tužby. Režisérovi kritika vyčítala příliš zjednodušené vyobrazení bolševické revoluce, ale já bych řekla, že to filmu neuškodilo.