Noci s nepřítelem

Mám ráda herečku Julii Robertsovou, třebaže jí mnoho lidí nemůže přijít na jméno. Ale i když v Pretty Women je úžasná a Nevěsta na útěku nebo Notting Hill také nejdou špatné filmy, Robertsovou si cením mnohem víc ve snímku režiséra J. Rubena Noci s nepřítelem. V kriminálním příběhu hrajě Robertsová Lauru Burneyovou, která žije s manželem Martinem v osamělém domě na pláži Cape Codu. Martin pracuje jako finanční poradce, v soukromí je to despota, puntičkář, žárlivec a sadista. Manželku bije kvůli každé maličkosti, stačí špatně srovnané konzervy v kuchyni či přehozené ručníky v koupelně. Laura nemůže jeho terorizování dále snášet a zinscenuje vlastní smrt. Změní svůj vzhled, usadí se ve vzdáleném městě v Iowě a pod cizím jménem začne nový život. Do něj se začne nenápadně plést sympatický soused Ben, ale zbavit se šíleného manžela není snadné, Martin ji vypátrá a tentokrát už cíleně usiluje o život "nevěrné ženy". Robertsová měla v tomto filmu možnost dokázat, že je dobrá herečka a že pro živnou půdu své kariéry zdaleka nepotřebuje jen zamilované příběhy a komedie. Psychopatického manžela velmi věrohodně ztvárnil Patrick Bergin, film je z roku 1991.

Afričan

Francouzské komedie byly v určitém čase snad všechny hodně povedené. Zmiňovala jsem tu ty s Louisem de Funésem nebo s Annie Girardotovou a Philippe Noiretem. Tento herec, nedávno zesnulý, má na svém kontě neméně povedenou komedii, kde si zahrál po boku dávného francouzského idolu krásy a šarmu, herečky Catherine Deneuve. Ve filmu Afričan představuje Noiret postaršího svérázného ochránce zvířat Viktora, zatímco Deneuveová je jeho manželkou Charlottou, kterou kdysi v Paříži opustil. Viktor pracuje jako pilot v rezervaci u Vilémova jezera, bojuje s místními pytláky, v soukromí žije s krásnou domorodkou... Jenomže náhle se v divočině objeví jeho manželka, která zde má připravit vybudování monstrózního rekreačního střediska. A právě Viktor dostává za úkol ji doprovázet. Charlotta prosazuje komerční plán ze všech sil a znovu se ukazují rozdíly v myšlení těch dvou, pro které se kdysi rozešli. Jenomže zbylo i něco jiného, špetka vzájemného porozumnění - a láska. Filmy tohoto druhu nepatří k nejhodnotnějším, ale člověk se u nich zasměje - a nezapomíná. Komedii Afričan natočil režisér Philippe de Broca v roce 1982.

Hibernatus

Mám ráda inteligentní komedie a mám ráda Louise de Funése. Z toho vyplývá, že mám ráda jeho film Hibernatus. Kouzelné je už to, že manželku mu hraje v tomto filmu osvědčená partnerka Claude Gensacová, která přestavovala jeho choť i ve slavných Četnících a ve filmu Tonoucí se stébla chytá. Tato sehraná dvojice naprosto exceluje v příběhu, kdy je v Grónsku nalezen zamrzlý muž, jehož se lékařům podaří přivést k životu. To nijak nenadchne bohatého továrníka Huberta de Tartas (de Funés), protože nalezený je vlastní dědeček jeho manželky Edmée (Gensacová) , který s výpravou ztroskotal v roce 1905. Lékaři se domnívají, že domácí prostředí by dlouho hibernovanému jen prospělo, ale otřes z uplynulého času by ho mohl zabít, všichni tedy musí předstírat, že svět je pozadu o mnoho desetiletí. Tomu se dost dobře přizpůsobují domácí služky, půvabné ve starobylých úborech a zástěrkách, ne ovšem syn de Tartasových, který s vlastním pradědečkem zachází s blahovolnou nonšalancí. A komu vlastně patří rodinný majetek, když dávný majitel není po smrti? Řada humorných epizod vede diváka až k půvabnému konci a filmu dokonce neublíží ani fakt, že syna de Tartasových představuje mladý Olivier de Funés, syn slavného komika, který ovšem po tatínkovi nepodědil ani zbla talentu. V mladých létech ho Louis de Funés přitáhl k filmu několikrát, vždycky bez patrného úspěchu. Naposledy to bylo ve filmu Na stromě, kde se Olivier představil po boku Geraldiny Chaplinové, později se vydal vlastní cestou a v současné době údajně létá jako pilot s francouzskými aerolinkami.

Jen ho nechte, ať se bojí

Dnes šmahem zavrhovaná Československá socialistická republika po sobě aspoň na jednom poli bezesporu zanechala něco dobrého. V době její nelehké existence vznikla celá řada úspěšných filmových komedií, které se promítají dodnes. (Asi to bylo tím, že do srandy nebylo nutné vtělovat pionýrské šátky a hodnotné závazky). K těm dobrým patří film z roku 1978 Jen ho nechte, ať se bojí. Je to doslovná věta, kterou řekne jistý režisér na adresu hudebního skladatele, který je poněkud pozadu s písničkami pro jeho nový divadelní kus. Vznikla totiž představa, že pokud popleteného hudebníka Aleše Brabce náležitě vystrašíte, vypadne z něj písnička jako vyšívaná. A tak se jeho okolí pilně snaží připravovat mu neustále vhodné pracovní podmínky. Bázlivého Brabce představuje Luděk Sobota, jemuž prý scénář napsali tvůrci přímo na míru, iniciativního režiséra si zahrál Miroslav Šimek, jeho intrikánské pomocníky Vladimír Menšík a Petr Nárožný. A protože s touto jednoduchou zápletkou by film zas tak úplně nevystačil, do děje se plete ještě hezká zpěvačka, do které se bázlivý Aleš zamiluje a tou byla v příběhu Helena Vondráčková.

F.L.Věk

Když už jsem minule tak nakousla i televizní tvorbu, dovolte mi ještě jeden odskok. F.L.Věk - to je klasika. Přečíst díla pana Jiráska je dnes už tak trochu hrdinství, přece jen, poněkud archaický styl i při posledních překladech, pomale plynoucí děj, často přímo rozvleklost, spádné čtení to není. Čeští autoři televizního seriálu dokázali podchytit to hlavní a vytvořit dílo, které i po létech neztrácí na kráse. Skvěle se také povedlo obsatení hlavních postav - Věka si zahrál mladý Radek Brzobohatý, jeho tatínka Vladimír Šmeral, maminku Antonie Hegerlíková, ale v seriálu si více či méně zahrála celá plejáda tehdejšího hereckého výkvětu - Jiřina Bohdalová, Dana Medřická, Radovan Lukavský, Otakar Brousek či Jana Brejchová. A proč jsem si na ten seriál vzpomněla právě v tomto okamžiku? Protože ČT1 právě vysílá jeho druhý díl. A já se už víc nebudu oduševňovat nad jeho povedeností, ale jdu se dívat!

Hercule Poirot

Když jsem kdysi četla detektivky od Agathy Christie, byla mi sympatická akurátní slečna Marplová, ale dost jsem nesnášela detektiva s hlavou jako vajíčko, Hercule Poirota. Krom toho jsem považovala za autorčin výmysl, že by někdo mohl mít hlavu jako vajíčko, to se přece nestává! Jakmile ovšem tvůrci našli a namaskovali skvělého herce Davida Sucheta, bylo mi jasné, že přesně takového človíčka měla spisovatelka na mysli. Od té doby zbožňuji televizní seriál o Hercule Poirotovi a nevýslovně si rochním, když s ním jednou za čas promítají nějaký celovečerní film. Epizody i filmy jsou vždycky vyvážené, dokonale propracované, inteligentní. David Suchet formuje akurátního belgického mrňouse s geniální šedou kůrou mozkovou prostě úchvatně! Člověka vůbec nemusí mrzet, že se dívá na detektivku, čili na něco, co se pokládá za pokleslé umění. Ostatně - dívá se na ně i anglická královna. Dlužno dodat, že ani český dabing, v poslední době už leckdy odbytý, v tomto případě nezaostal! Také se budete v neděli večer dívat, mon ami?

Sám doma

Američané jsou v tvorbě komedií naprosto nevyzpytatelní. Viděla jsem takto označené filmy jejich provenience, kterým vy se nesmál ani úchylák v posledním stádiu deliria tremens. Ale vedle rtoho dovedou spáchat takovou roztomilůstku, jako je film Sám doma. Bývá označovaný za nejúspěšnější film roku 1990 a řekla bych, že určitě ne neprávem. Ve velké míře k tomu jistě přispívá malý Macaulay Culkin, v roli velmi podnikavého chlapce Kevina. Bohuže, Culkinovi jeho hvězdná sláva v mladém věku štěstí nepřinesla. Většinu jeho příjmů mu rozfofrovala rodina, oženil se překotně příliš mladý a manželství nevyšlo, jako dospělý se už ke vhodné roli, která by stvrdila jeho hereckou nesmrtelnost, nedostal. Přesto byl dětskou hvězdou určité doby a zazářil nejen ve filmu Sám doma, ale daleko lépe v otřesném příběhu Hodný synek. Jako Kevin McCallister, který jednou zůstal "sám doma" ale určitě zůstane dlouho zapsaný v paměti mnohých. Je totiž skutečně humorné sledovat, jak vynalézavě si ten roztomilý blonďatý uličník dovede poradit i v tak zapeklité situaci, kdy jej jeho početná bláznivá rodinka při vánoční cestě do Paříže doslova zapomene přibalit a zdánlivě prázdný dům přitom hodlají vyloupit dva zlodějíčkové. Nejen, že jim malý Kevin dokáže nakonec dát pořádně za vyučenou, ale jak to v případě rodinných amerických komedií bývá, do příběhu vklouzne i kousek dobrého ponaučení.

Fanfán Tulipán-remake

Nepřestává mne překvapovat, jak remake slavných filmů dopadá vždycky hůž než původní předloha. Kritici to vědí dlouhá léta a nijak se tím netají. Diváci to také vědí, ale jaksi vždycky naivně douifají, že v tom kterém konkrétním případě tomu tak nebude a že příběh, na který mají pěkné vzpomínky, uvidí v novém obsazení a s novými kulisami a tak bude nový a lepší. Producenti pochopitelně také vědí, že té předlohy ani zaboha nedosáhnou, ale je jim to fuk, jde přece o peníze a slavný titul přitáhne diváky, tak proč se něčím trápit. Pokud mi nevěříte, měli jste a budete mít možnost srovnávat právě nyní. Někdy o vánoční svátcích šel v televizi film Fanfán Tulipán. Napřed mi poskočilo srdíčko při pomyšlení, že je to ta původní verze s GérardemPhilippem a Ginou Lollobrigidou, ale ukázalo se, že Nova musí být nová - sahla k remake s Penelope Criuz. Co je v prvním filmu roztomilé, zde převažuje vulgarita, chybí lehký francouzský šmrnc, ale touha po napodobení ba takřka okopírování celého příběhu je jasná. Naštěstí, přesně toto pochopila i veřejnoprávní televize. Nevzpomenu si, kdy úplně přesně, ale tu původní verzi bude vysílat co nevidět, tak si já a podobně smýšlející spraví chuť!